Béčkovej film | ONC 2022

Scéna osmá

Bylo to doleva nebo doprava?

To se sám sebe tázal Robert, když došel na rozcestí, které předtím v životě neviděl.

Robert věděl, že by měl být schopen najít cestu k budově, kde se měla už za hodinu konat schůze investorů s Lolou a Arnoštem.

Už jednou sem Lole vezl zásilku drog, když mu během přestávky v jednání volala, že to bez pořádného doutníku nepřežije už ani jednu minutu. Vzpomínal si, že ani tehdy to nemohl najít a měl na tomto rozcestí problémy. Taky si vzpomínal, že se nakonec na to místo dostal, ale jak? To už si nevybavoval. Nejspíš byl pořádně sjetý.

Každopádně teď neměl ponětí, do které uličky zabočit. Obě mu připadaly na chlup stejné- zkrátka jako obyčejné pražské ulice, jež mu vzdáleně něco připomínaly, ale co mohlo také být deja vu.

Bylo to přesně, jako když potkáte člověka, který se matně podobá někomu, koho znáte a vy netušíte, zda je to někdo cizí anebo zda si váš známý jenom nechal narůst knírek, a tak, uvažujíce, zda byste ho měli pozdravit, na něj zíráte tak dlouho, dokud vás samotná trapnost té situace nepřinutí něco udělat.

Pak už iniciativu většinou převezme vaše osobnost. Společenští lidé té osobě bez problémů zamávají, aniž by je nějak tížilo, že třeba zdraví naprosto cizího člověka, plaší sklopí hlavu a jdou dál a ti šílení prostě skočí pod stůl, aby se tomu dilematu vyhnuli.

Jenže jak vaše osobnost ovlivní směr vaší cesty? Nějací zapálení psychologové by o tom určitě byli schopni napsat rozsáhlou esej, ale v praxi to váš problém nevyřeší.

A tím se oklikou vracíme k Robertovu původnímu problému.

Doprava nebo doleva?

A v tom se celý chaos vesmíru poprvé toho dne spojil, aby vykonal něco dobrého… co sice následně mělo vést k něčemu naprosto katastrofálnímu, ale dobré úmysly se počítají, ne?

Každopádně, z ulice napravo se zrovna Robertovým směrem přišoural jeden očividně velice zkroušený muž v odřeném modrém saku a zastavil se jen pár kroků od Roberta.

Pak se na něj ten patrně velmi smolný pán zadumaně podíval, zauvažoval nad tím, proč asi člověk Robertova vzezření stojí za bílého dne na rozcestí a čumí do blba, jako by na tom místě měl v plánu stát až do Božího soudu.

Určitě prodával trávu.

Ten nešťastný muž v potrhaném saku se tedy přiblížil k Robertovi, který jeho počínání sledoval jen s velkou nedůvěrou a špitl: „Koupim.“

„A co?“ zeptal se Robert zmateně, neboť ho náhlá slova toho muže zrovna vytrhla z úvah o pravděpodobnosti neúspěchu, kdyby prostě zkusil jeden směr a počkal, jak to dopadne.

„No přece to, co prodáváte,“ řekl muž tajemně a mrkl na Roberta.

„A co si myslíte, že prodávám?“ opáčil Robert nedůvěřivě. Měl beztak už dost špatný den, nehodlal si ho ještě zhoršit zatčením. Ten trouba sice nejspíš policista nebyl, ale stejně mu mohl způsobit spoustu nepříjemností, kdyby se mu Robert pokusil prodat nelegální zboží, o které si výslovně nepožádal. Robert byl tedy velmi odhodlaný nebýt prvním, kdo v jejich konverzaci použije slovo ‚tráva‘, ačkoliv oba věděli, že právě o té je tu řeč.

Smůla byl jen, že přesně k tomu samému se zařekl i ten muž.

„Vy víte, co prodáváte.“

„Vím, ale vy to nevíte.“