Béčkovej film | ONC 2022

Scéna šestá

„Nebude ti vadit, když si zapálím?“ zamumlala Lola s jointem v ústech a vytáhla si z kapsy svůj levný plastový zapalovač.

„Vůbec,“ odvětil Láďa klidně a nastavil si zrcátko tak, aby na svou atraktivní klientku lépe viděl.

„Tak dík,“ řekla Lola a s rukama klepajícíma se nedočkavostí si joint zapálila. Teprve poté, co se podruhé nadechla toho omamného šedého kouře, byla Lola schopna pokračovat: „Máš moc pěkný auto. Bodyguardi si asi žijou dobře, když si můžeš dovolit něco takhle luxusního. Platí ti Arnošt hodně za to, že mě hlídáš?“

„Ani ne,“ odvětil popravdě Láďa. Vlastně od Arnošta zatím neviděl ani pěťák, ale ve chvíli, kdy viděl, v čem jeho práce spočívá, najednou neměl problém s tím dělat to zadarmo.

„Auto jsem koupil ve slevě,“ řekl Láďa s úsměvem a zastrčil dráty, které musel vyndat, aby kradené auto nastartoval, hlouběji pod palubní desku.

„Ach… ty chudáčku…“ řekla Lola svůdně a zamávala svými dlouhými umělými řasami, jako by moucha zamávala křídly během přistávání na nějakém obzvláště lahodném kousku shnilého masa.

„Není to zlé,“ řekl Láďa a obrátil pohled od silnice na zpětné zrcátko. Ano, ano, Láďa byl velmi nezodpovědný řidič, ale taky to byl chlap. Na silnici nestály žádné povolné devatenáctileté porno herečky. Kdo by se tam pak díval?

„Ale stejně mám pocit, že bych ti to měla… vynahradit…“

S těmito slovy Lola na Láďu mrkla a přejela si jazykem po svých seschlých růžových rtech.

Láďa neodpovídal. Ne snad proto, že by váhal, zda přijme Lolinu nabídku, spíše proto, že to jediné, co by teď ze rtů dokázal vypustit, bylo ‚Pojď ke mně ty krasivaja klisnička!‘ a tato slova ženy, ať už byly povolné, jak chtěly, většinou odrazovala… Věděl to jistě, měl s tím vlastní zkušenost… tedy zkušenosti…

A tak raději mlčel. Měl to vyzkoušené, že žena v tomto stavu už ani nepotřebuje, aby s ní někdo mluvil. Vedla si svůj monolog, on si pak v jistou chvíli sundal kalhoty a bylo to.

Lola, která věřila, že Láďa nemá slov, protože je až příliš přemožen emocemi, které v něm rozvířila ona, se polichoceně zaklonila na své sedačce a vyfoukla oblak šedo-bílého kouře.

„Jak se jmenuješ ve skutečnosti?“ zeptala se a laškovně zvedla jedno obočí.

„Jmenuji se Láďa, léta mi nikdo jinak neřekl, tak je to už mé skutečné jméno. Jaké je tvé skutečně jméno?“ otázal se Láďa lakonicky. Sice se kdysi dávno jmenoval Vadim Sergejevič Smirnov, ale to už bylo dávno, ještě v Rusku. Když poprvé na pár dnů přijel do této země vyřídit nějakou obchodní transakci, jeden podnapilý gangster ho bůhvíproč začal oslovovat Láďa a když se později rozhodl v Česku zůstat, nechal si i své nové jméno. Jeho staré jméno už pro něj bylo pouze neznámé slovo, které se čirou náhodou vyskytovalo v jeho pase. S novým jménem získal nový život. Jeho rodné jméno zemřelo společně s jeho minulostí.

„Tušéé…“ zasmála se Lola a svůdně si přehodila nohu přes nohu, „Já jsem taky jen Lola... Vlastně… kdysi jsem byla někým jiným. Ta holka se jmenovala Šimona Poláčková, ale byla to kráva, šílená puťka. Lola má mnohem lepší život, žádná škoda, že je ta holka už pryč.“

Lola si zamyšleně potáhla z jointu a pak dodala: „Šimona by s tebou teď neseděla v autě, zato Lola je tady a je celá tvoje.“

„Jsem poctěn…“ zašeptal Láďa vzrušeně, aniž by se obtěžoval jen na vteřinu pohlédnout na vozovku a ujistit se, že přes přechod, kolem nějž zrovna prosvištěl, nikdo nepřechází.