Béčkovej film | ONC 2022

Scéna pátá

„Kdo tady byl v tom taxíku přede mnou?“ Robert naléhal na taxikáře.

Taxikář však jen pokrčil rameny a odvětil nezaujatě: „Profesní tajemství. Nemůžu vám to říct.“

„To platí jen u psychologů a právníků!“ rozčílil se Robert a naklonil se dopředu k taxikáři, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Pokud Roberta jeho práce dealera něco naučila, pak to, že člověka je těžší odmítnout, když se mu zpříma podíváte do očí a pronesete nějakou výhružně znějící větu.

„U dobrejch taxikářů taky! Kdybych vám to teď řek a zradil tak svýho předchozího klienta, jak byste mi pak moh vědět, že to samý neudělám, až do mýho auta nasedne nějakej chytrák, co se mě bude vyptávat na vás, co? Co by se pak stalo s důvěrou, pane, co?“ řekl taxikář důrazně, aniž by spustil oči ze silnice. Na jednu stranu Roberta těšilo, že se věnuje řízení a on se nemusí bát, že zahyne v nějaké hrozné dopravní nehodě, ale na druhou na tak soustředěného člověka nemohl použít svůj vražedný pohled.

„Ale to je mi putna!“ Robert obrátil oči v sloup a snažil se taxikáře alespoň hlasem přesvědčit, že není rozumné mu oponovat, „Myslím, že by se vám vyplatilo mé prosbě vyho-“

Robert však nedostal příležitost dokončit větu, neboť taxikář v tu chvíli prudce najel do zatáčky a Robert skončil s vyraženým dechem zase na svém místě na zadní sedačce.

Taxikář pak zcela nonšalantně zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, vaše prachy nechci, šéfe. Sice vypadám jako gauner, ale mám svý zásady. Vlastně mám jen jednu, ale fakt důležitou! A ta zní: Nepletu se zákazníkům do života. Vodvezu je, kam si řeknou, a pak rychle zapomenu na to, že jsem je vez. Nějaký špehování a donášení nechám těm, co si tím vydělávaj. Já jsem taxikář a tak prostě dělám svou práci.“

Robert zalapal po dechu a natáhl se po bezpečnostním pásu. Sice to byl pořád mladý, nespoutaný člověk, který si myslel, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, ale v tu chvíli si uvědomil, že ona zvyklost s bezpečnostním pásy má vlastně něco do sebe.

„Fajn… dobrý. Máte zásady, to chápu…“ zamumlal Robert spíše než ze slušnosti ze strachu, že taxikáře rozlítí jeho nedostatek morálky a rozhodne se to napálit do tramvaje, aby ho poučil.

Robertovi bylo zcela zřejmé, že z taxikáře žádné informace nevydoluje a i kdyby ano, vždyť musel každý den vozit spoustu lidí! Co by pak dělal? Všechny by je složitě hledal a jednoho po druhém se ptal: ‚Prosím omluvte to vyrušení, ale nefotil jste mě náhodou někdy ve sprše? A jestli jo, proč jste tak úchylnej?‘

Ne, to by jeho problém nevyřešilo. Jestli teda vůbec nějaký problém měl? Koneckonců se jednalo jen o obálku s jeho fotkami. Mohlo jít třeba jen o nějakého extravagantního režiséra, kterému se jeho obličej hodí do filmu. Vždyť se často kvůli obchodu pohyboval mezi lidmi z filmové branže… a nebyl úplně nepohledný! Klidně by se to mohlo stát. Nějaký režisér s ním chtěl prostě točit scénu ve sprše… a náhodou si zapomněl svou složku v taxíku, do kterého nastoupil. Jo, tohle znělo přitažené za vlasy i člověku, který zoufale toužil po tom, aby všechny tyto podivnosti měly nějaké nevinné vysvětlení.

Pravda byla zcela jiná a Robert si to musel přiznat. Jeho hříchy ho dohnaly a nastala chvíle, které se obával…

Byl tak dobrý dealer, že o něj začala projevovat zájem konkurenční zločinecká organizace, a tohle byla pozvánka k pracovnímu pohovoru. Bylo to najednou tak jasné. To proto se mu Lolin bodyguard tak okatě vystavoval v okně, aby si mohl prohlédnout jeho tvář, to proto Lola přijela pozdě, aby ho přinutila vzít si taxíka. A to proto ten podplacený taxikář nechtěl říct ani slovo o tom, kdo tu seděl dřív! Chtěli si vyzkoušet, jestli je dost chytrý na to, aby tuhle jejich šifru vyluštil! Ale na Roberta Vašinku si nepřijdou, není nejlepším drogovým dealerem v okolí jen tak bezdůvodně!