Béčkovej film | ONC 2022

Scéna třetí

Kde sakra ta Lola vězí?

To se ptal sám sebe Robert Vašinka, když přešlapoval na omláceném chodníku na ulici pod svým bytem.

Slunce na něj zářilo jako velmi silná lampa na hadí vajíčka v terárku a on začínal litovat, že si zrovna toho dne musel obléct černou koženou bundu, nebo že vyhověl Lole a svolil k tomu se s ní takhle časně setkat, ačkoliv mu už za necelou hodinu na druhé straně Prahy začínala hodina lukostřelby.

Obyčejně by zákazníka před svými koníčky neupřednostnil, ale Lolina útrata činila tak velké procento jeho ročního obratu, že na její spokojenosti záleželo, zda si vůbec ty hodiny lukostřelby bude moci dovolit.

A co že od něj nakupovala? To by vás zajímalo! Když to bylo tak ziskové, že to umožnilo i obyčejnému studentovi, aby si koupil byt v Praze, zřejmě je vám jasné, že to nic legálního nebylo. A máte pravdu, nejednalo se o nic jiného než o prodej nebo spíš přeprodej vysoce kvalitní marihuany.

Robert sám však nic nepěstoval, to už se teď dělalo centrálně na něčí chatě hluboko v lese anebo v zahraničí. Robert byl jenom jakýmsi kurýrem, který hotový produkt pouze rozdistribuoval mezi četné zájemce a přivydělával si tak po dobu svého studia… které, nutno dodat, pro velký úspěch trvalo už sedm let. No řekněte, kdo by se hrnul do práce, když ten zločin tak vydělává?

Teoreticky by ho k poctivému životu mohlo přimět nebezpečí, které si většina lidí s tímto povoláním spojuje. Jenže navzdory všeobecnému přesvědčení, se Robert nikdy s odvrácenou tváří města skutečně nesetkal. Jednal jen se zákazníky, kteří v takovém luxusním podniku, jako byl ten jeho, samozřejmě nebyli žádné pouliční smažky, pouze rozmarné celebrity a vystresovaní obchodníci. Robert si tedy zcela poklidně žil v tom svém ráji, v němž si mohl dovolit rozhazovat peníze za kurzy lukostřelby a vyhřívanou podlahu do svého moderního bytu, aniž by měl důvod bát se o svůj život… tedy samozřejmě až do chvíle, kdy na něj nešťastnou náhodou padlo podezření jeho paranoidního zaměstnavatele, Lorda, který na něj poštval svého loveckého psa, pana Tichého.

Jenže to Robert samozřejmě zatím nevěděl a, jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí, takže jeho největším problémem v tu chvíli bylo to, že si patrně bude muset zaplatit taxíka, aby stihl svou hodinu lukostřelby.

Najednou se proti němu vyřítil černý Mercedes a zaparkoval půlkou podvozku na rozpadlém obrubníku, jako by ho řídilo pětileté dítě v nějaké motoristické videohře.

„Sakra… řídí jako někdo, kdo nedržel pět let v ruce volant…“ zamumlal Robert nespokojeně a popošel na stranu pro případ, že by ten úděsný řidič nebyl spokojen se svým parkovacím místem a zatoužil by napáchat další škodu.

Robert ani netušil, jak byl jeho odhad přesný. Ten, kdo seděl za volantem tohoto vozu, byl totiž předešlého dne po čtyřech letech propuštěn z vězení…

Když se ze dveří auta vynořily Robertovi dobře známé Loliny modré lodičky, rozhodil ruce podrážděně a zavolal na ni: „Kde vězíš? Já mám dneska ještě něco na práci!“

„Sorry, zdržel mě šéf. Myslím, že pořád zápasí s tím scénářem, kterej nám má už dnes odpoledne představit na velký schůzi,“ zamlaskala Lola, převalujíc v ústech žvýkačku.

„Tak fajn…“ přikývl pak Robert klidně. Nemohl se na ni přece zlobit, že vydělávala peníze, které pak utrácela u něj, „A co to máš za fajnovej bourák?“

„Todle?“ zachichotala se Lola a pyšně ukázala na luxusní černý Mercedes, „To je prosim pěkně auťák mýho bodyguarda! Ano, přesně tak! Já mám bodyguarda, co má vlastní Mercedes! Tak jsem teď důležitá!“