Princ a hvězda

Prolog

Brzy budou padat hvězdy.

U fontány, jejíž mramorové tělo pokrývaly tající svíčky, stál mladý muž. V rukou držel dýku posázenou drahými kameny, a pokaždé, když tiše vzdechl nad dlouhým čekáním, pohladil velký rubín, vložený kousek od ostré čepele.

Černé vlasy jako uhel zakrývaly jeho ramena tam, kam se nedostal ozdobný šál. Spuštěné po pramenech padaly až k lopatkám, kde se kroutily jako žížaly v kalužích, připravené na to, až je sprchne déšť jisker, jejž nebesa slibovala.

Nikdo se neodvážil k osamělé figuře přiblížit. Kdokoli se byť na moment podíval, jak princ prosí nebe, poprava by ho neminula. Pro tento rituál platila nejpřísnější pravidla. Pouze potomek modré krve směl tuto noc pobývat venku u fontány a doufat, že se slib i tentokrát naplní.

Právě v moment, kdy byly princovy pochyby největší, se na obloze zableskla hvězda. Naplnila ho nejen nadějí, ale i očekáváním a vírou, že právě ta jeho bude nejkrásnější, jakou kdy království vidělo.

Všichni v to věřili. Jejich princ si zasloužil jen to nejlepší.

Otočil dlaň k nebi. Zavřel oči. A tiše odříkal slib, kterým se hvězdy zavázaly jeho předkům.

Za víru modrou krev.

Stiskl rubín na rukojeti. Pevně sevřel víčka k sobě, když se čepel zakousla do masa. Jen chvilku poté se ranka naplnila krví.

Za zázraky život v blaze.

Z oka mu skápla slza. Neměl v plánu se říznout hluboko. Netušil, kolik krve bude potřebovat, co všechno ho to bude stát. Věděl jen to, že je to nejdůležitější noc jeho života. A že jeho hvězda bude celým jeho světem.

Oči měl skryté pod víčky, když záblesk ozářil celý plácek. Zvedl se vítr. Srdce se mu rozbušilo mnohem rychleji. Byl přinucen zakrýt si oči paží a přečkat nárazovou vlnu, která se prohnala okolím.

Naštěstí pro něj ho nezabila. Naopak, posílila ho.

Karmínově červená krev změnila odstín přes inkoustově černou k indigové modři. S úžasem civěl na svou ruku. Věděl, že se to stane, přesto se nemohl dočkat, až to uvidí na vlastní oči.

Je tady, připomněl si, aby zůstal při smyslech. Moje hvězda je tady.

Spustil paži podél těla. Tu ruku, která krvácela, natáhl před sebe. Ne proto, aby ji obdivoval, což byl jeden z těch méně podstatných důvodů, ale hlavně proto, aby věděl, kam jít.

Kapičky, jež se postavily gravitaci a tekly zdola nahoru, se vznášely kousek nad jeho dlaní. Kdyby ho neučili, co to znamená, polekal by se, že ho obloha proklela. Ovšem princ byl připraven. A než se vůbec začal sám sebe ptát, proč jeho hvězda spadla tak daleko od fontány, vykročil vpřed směrem, kterým krvavé kapky putovaly.

Čím blíže hvězdě byl, tím méně se krev chovala jako kapalina. V určitý moment se zdálo, že zezlátla a zpevnila se do pevného provazu.

Pouto. Je tady.

Nedočkavostí by se nejraději rozběhl a prohlédl si svou nastávající ihned, ale byl naučen, že trpělivost růže přináší. Tudíž ačkoli si i vlasy řekly, že poženou s větrem vpřed, princ strnul na místě a vyčkával, až si jeho hvězda zvykne na trávu pod nohama.

Zlatý provaz zacukal. Znamení, že se hvězda pohybuje.

Bude překrásná, zasnil se princ. Bude krásnější, než byla matka.

O tomhle snil celý život. Svou hvězdu si představoval tolikrát, že tu představu vyhnal k dokonalosti. A ten obrázek, jejž několik let tvořil, měl přímo před sebou. Ta zář, to stříbro jejích vlasů, ten příjemný chlad, který s sebou její lhostejnost přináší.

Srdce se mu zastavilo, když ji měl na dohled. A neroztlouklo se, ani když rozeznával její rysy.

Zbledl do odstínu bílé stěny. Místo stříbrných dlouhých vlasů vlály do stran vlasy krátké, zlaté, přistřižené u uší. Namísto plných rtů, jež ho měly lákat k líbnutí, se na něj zeširoka šklebily úzké žížaly, které končily u vrásek od smíchu.

Podíval se na svou ruku. Doufal, že se osud spletl. Že ta zářící bytost před tím není jeho hvězda. Ale jak jeho oči putovaly po provaze, jeho naděje poklesly. A jakmile seznal, že se hvězda nepodobá ani zdaleka té krásce, za jakou byla považována jeho matka, měl sto chutí si tady a teď vykopat hrob.

Nemohl se vrátit do zámku s tímhle. Lid očekával skutečnou nebeskou krásu. Ženu, jíž se žádná nevyrovná.

Hvězda sklopila pohled k provazu. Princ, celý zoufalý, že svůj lid zklame, přiložil k provazu dýku.

„Co to má znamenat? Kde je moje hvězda?“ zavrčel nevrle.

Hvězda k němu vzhlédla. Jako by se mu chtěla vysmát, široce se usmála. A pak ten drobný zlatovlasý muž ukázal prstem na sebe.

- - -

- - -

Zajímavost číslo 1.:

Příběh je inspirován Malým princem a všema sluníčkovýma romancema, na jaký si vzpomenete.