Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Následovat Oriona bylo jako se nechat táhnout štěnětem, co nevidělo trávu celé týdny. Hvězda je sebevědomě vedla kolem stánků, jejichž majitelé ožili, jakmile spatřili onoho cizince, jehož umění s ohněm jimi dokonale otřáslo, a princ si přál, aby to brali většími oblouky, protože tolik pozornosti se mu ani trochu nelíbilo. Ale ač zkusil něco namítnout, hvězda nad tím jen mávla rukou a ujistila ho, že tudy je to nejrychlejší.
Na úspoře času očividně tolik nezáleželo. Orion se zastavil u stánku s pyrotechnikou. A kdo si přečetl alespoň jeden text přírodních věd, ví, že hvězdy, respektive oheň a střelný prach nejsou zrovna kombinace, kterou by tohle náměstí rádo vidělo.
Fascinující.
„A výbušné,“ zdůraznil princ. „Nemusím ti snad připomínat, že jsi trochu jiné podstaty než lidé.“
Ale támhleto prská!
„To je prskavka.“
Stačil Oriona chytit za rukáv dřív, než se na tyčinku vrhl. Ještě ho neviděl takhle rozzuřeného. Vypadalo to, že ho to urazilo.
Takhle o mém stvořiteli mluvit nebudeš!
Hvězda se mu snažila vytrhnout. Princ pochopil, že tím problémem je prskavka, ale nemá dost sil na to Orionovi vysvětlit, že je to jen hloupá hračka pro děti. Namísto toho chytil hvězdu kolem trupu a násilím ji odtáhl od stánku s pyrotechnikou dál.
Jakmile se dostali dost daleko od urážlivého prskání, Orionova nezvladatelnost se stala minulostí… tak na pět vteřin. Princ mu ještě nestačil odpustit, že ho tam nechal jen tak postávat, a už ho musel nechat jít zas. Více než to štěně, co táhne pána, se podobá čemusi kluzkému, co obojek a vodítko vidělo leda na ostatních – a i tak to sluníčkovsky ignorovalo.
„Zatraceně,“ zasyčel si Evajean pod nosem, když se mu Orion znovu vysmekl. „Stůj!“
Nečekal, že se zastaví. Měl za to, že půjde dál, bude ho ignorovat stejně dokonale, jako to dělal doteď. Ale mýlil se. Orion secvakl paty k sobě a otočil hlavu přes rameno. Zpod kapuce sice trčel jen nos, ale princ si všiml odlesku v očích. Toho dětského nadšení, co se za nimi skrývalo.
Jestli mi nebesa neposlali spíš syna, pomyslel si.
Ovšem nemohl popřít to, co to s ním dělalo. Stačil jeden pohled zpříma z očí do očí a srdce nejprve vynechalo tak dva údery, a pak se rozbušilo, jako by zrovna vyběhlo na svůj nový rekord.
Svět kolem nich stál, čas jako by si usmyslel, že bude nejlepší si po té věčnosti dát pauzu, aby tuhle chvilku, kdy na sebe ti dva tupě civěli, mohl sledovat taky.
Než se nadál, krev se mu nahrnula do tváří a knedlík zablokoval krk. Víc než cokoli jiného připomínal zeleninu, stál ve stavu podobném vegetativnímu a stěží dýchal. Nebýt toho, že do něj nějaký chudák vrazil a ulehčil mu o měšec se všemi zlaťáky, nejspíš by takhle vydrželi celou věčnost.
Má naše peníze, ozvala se hvězda.
Evajean se okamžitě ohnal, ovšem zloděje už nechytil. Ten se schoval do davu, s nímž dokonale splynul.
„Jsou to jen peníze,“ řekl s klidem a založil paže na hrudi. „Stejně jsme na odchodu.“
Ne-e. Ten oběd. Nezapomeň.
„Pokud ti to udělá radost,“ myknul nad tím princ rameny a vyrazil k hvězdě. Když byl u něj, naklonil se a šeptem dodal: „Ale až budeme zpátky, budeš dělat, co ti řeknu. A neopustíš komnaty. Tohle potulování je… příjemné, ale nebezpečné.“
Uvolni se trochu, Evžo.
„Ef-kdo?“
Užijeme si. Chci se pobavit, než vyhasnu.
„Než tě vrátíme na oblohu, chceš říct.“
Než ti dám, co potřebuješ, a odejdu.
Na to už princ nic neřekl. Jako by si až teď uvědomil, jak blízko vlastně jsou a že to i z pohledu neinteresovaného pozorovatele vypadá podezřele, trhl sebou dozadu a schoval do kápi i lehce načervenalý nos.
Netušil, co si o tom myslet. Neznají se ani den. Nemá ho pod kůží, to ani náhodou, ale tohle setkání se s nebeskou bytostí, která má lásku ke svobodě vytetovanou na čele, mu vlastně pomohlo si uvědomit tíhu klece, v níž byl celý život zavřen. Neuškodí se pobavit trochu déle.
Co ho však ranilo, bylo to, jak vážně nyní Orion působil. Jako by na moment dospěl. Místo toho, aby ho vzal za ruku a táhl ho dál, si počkal, až se princ postaví vedle něj, a následoval ho poslušně po boku.
Ale protože takhle na sebe nepoutali pozornost, nenamítal proti. Tyhle obavy v sobě udusil. V naději, že na to zapomene, nebo mu to do té doby bude jedno, zároveň pohřbil i své vnitřní dítě, co chtělo Oriona v roli tahouna nahradit a užít si oslavy plnými doušky.
Hoppsan! Denna bild följer inte våra riktliner för innehåll. Försök att ta bort den eller ladda upp en annan bild för att fortsätta.
