Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Nemůže ho zabít, ujišťoval se Evajean. Je to nebeská bytost, hvězda, nic mu přece –
Tok jeho myšlenek se zastavil v moment, kdy pan Houba, Hniloba, či jak si nechával říkat, odhrnul Orionovu kápi.
Princ do té doby pořádně nevěděl, co je to strach, dokud ho neviděl v očích někoho, s kým sdílel unikátní pouto. A aby toho nebylo málo, v obou se odráželo i zoufalství a lítost nezměrných velikostí. Jako by tvrdě narazil.
Nemohl ho prodat. I kdyby ano, má nevyčíslitelnou hodnotu. Hvězda a král k sobě patří. A pokud to tak nebude, hrozí nebezpečí od sousedních zemí. Jakmile uvidí, že hvězda zmizela, obavy se naplní a malé království padne do rukou prvnímu, kdo na něj vytáhne.
„Nevíš, s čím si zahráváš, občane,“ zaprskal na Houbu.
„Kuš, pyšná palice,“ mávl nad tím Hniloba rukou, „o bezcenný prince nestojá ani Kroňikáři.“
Tohle ho udeřilo mnohem silněji, než čekal. Jakožto princ byl zvyklý na to, že je středobodem vesmíru všech na královském dvoře. Ani ho nenapadlo, že by to venku mohlo být jinak.
Zprvu si přál místo s hvězdou vyměnit. Ne proto, že by měl záchvat hrdinství, to ani náhodou, spíš šlo o marnou výpravu za záchranou pýchy. Naštěstí ho to brzy přešlo, když si připomněl, že mít nůž u krku je horší než být zraněn uvnitř.
I tak to Evajeanovi vzalo slova. Dlouho váhal, zda vůbec ještě promluvit. Kdyby mu v hlavě nerozonovaly Orionovy myšlenky, čekal by, co se stane, mlčky.
„K čemu bude hvězda žebrákovi? Je k ničemu. Kdyby chtěl, může se s tebou problesknout k útesu,“ zavrčel nevrle.
Počkej, to nemůžu!
Princ propálil hvězdu pohledem.
„Nebo na místě vzplanout,“ dodal.
Pan Houba se zamračil. Očividně do něj zasel semínka pochybností. Dokonce se od hvězdy o kousek vzdálil.
„Být vámi, ani se k němu nepřibližuji. Je nebezpečný.“
Vracelo se mu sebevědomí. To, jak ho Hniloba nalomil, bylo minulostí. Na rtech se mu objevil úšklebek. Od vítězství není daleko. Stačí ještě pár slov a –
Myšlenku nedokončil. Bokem mu projela prudká bolest. Otočil hlavu přes rameno. Úplně zapomněl dávat pozor na obsluhu. Ženština s úctyhodným pozadím ho držela za rameno, aby sebou necukal, a pomalu vysouvala nůž z princova těla.
Dokud neviděl pohyb její ruky, ani ho nenapadlo, že ho bodla. Pohled mu padl na poraněný bok. V moment, kdy si všiml odlesku špičky čepele, se mu zvedl žaludek. Drahá vesta nasákla krví.
„Ukaž, co umíš,“ pobídla vílu ženština.
Princ Oriona nezná ani den. Ovšem skrze pouto ho poznal blíž i za takhle krátkou dobu. Dokázal bez pochyb říct, že by hvězda nikomu neublížila. Tedy dokud ji k tomu někdo nepřinutil.
Zlaté lokny vzplály. Ne, ne, to popsal špatně, ony se proměnily v plameny. Šat takové štěstí neměl. Oděv, do nějž ho princ nacpal, žraly plameny po kusech, až z něj nezbylo nic.
Obdivoval by to, kdyby kvůli bolesti nemyslel jen na to, kdy to skončí. K boku se přidala dlaň. Nejprve pocítil šimrání, to se však vcelku rychle změnilo na nepříjemné pálení. Jako by se plameny přenesly na něj, vařily mu krev a znemožňovaly dýchat.
Vydrž. Vydrž. Vydrž. Napravím to.
Takhle zoufalého ho neznal. Chtěl mu věřit. Však co jiného mu zbývalo?
Vydrž, prosím. Ještě tě potřebuji.
Sesunul se do opěradla židle. Ženština se postavila vedle něj. Nůž položila na stůl. Překvapilo ho, že na něm nebyla jediná stopa po krvi. Jako by se vypařila. A přitom… přísahal by, že ho skutečně probodla skrz! Však ano, ta skvrna na vestě je toho důkazem!
Pálení převzalo kontrolu nad bolestí. Otupilo všechny jeho smysly. Místo lokálu hospody viděl jen tmu, místo puchu Hniloby necítil nic. V uších mu hučelo, takže ani na sluch se spolehnout nemohl.
A pak to skončilo. Jen tak, jako lusknutím prstu. Najednou mohl volně dýchat. A bolest byla taky pryč.
„Ha! Tak ju máme, Limo-Limo!“ prorazil mu ušní bubínky hlas pana Houby. „Už sem se lek, že budem museť uklizať dalši tělo.“
„Todle by ho nezabilo,“ odvětila ženština. „Jsem opatrná.“
„A todle je enom zlomek teho, co dokáže. Si představ, jak silné je tén oheň!“
Povídali si, jako by tam princ ani nebyl. Jediný, kdo o něj projevil zájem, byl Orion.
Neděs se. Vyléčil jsem tě. Jsi v pořádku.
První, co viděl, když se mu podařilo zaostřit, byl pan Houba, jak objímá Oriona. Připadalo mu, že se zbláznil, protože v tom neviděl nic zlého. Orion byl klidný a ten klid se přenesl i na něj.
Dveře se otevřely. Princ trhl hlavou.
„Tak co, je to hvězda nebo ne?“ ozval se nově příchozí.
To je Zena. Vede kejklíře, řekl Orion.
„Máme ju, pane Zena. Sem věděl, že se budó chlubiť. Ste dobré, že ste je našel,“ přitakával Hniloba.
Do čeho se to namočili?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
