Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Princ šel spát s vírou, že se ráno aspoň na chvilku oblbne myšlenkou, že je to jen noční můra. Usnout se mu podařilo i přes energii, která z Oriona doslova sálala. Sice si musel oči zavázat šátkem – a vzal to rovnou s ušima, ačkoli se Orionův hlas dostal do hlavy jinou cestou –, ale za bezesnou noc, po níž následovalo obyčejné ráno, dokud měl šátek na očích, to rozhodně stálo.
Vyhrabat se z postele problém nebyl. Chtěl z místnosti zmizet co nejdříve, necítil se tak blízko Oriona dobře. Naštěstí se v noci neobtěžoval se svlékáním, po krátkém uhlazení přehybů na vestě a stažení vlasů byl připraven jít na oči každému, kdo v téhle době bloudil po nepřehledných chodbách.
Jeho kroky směřovaly do knihovny. Pamatoval si, že včera došel k názoru, že knihy ho k řešení nedostanou, ovšem všude bylo lépe než u hvězdy. A potřeboval nějak zaměstnat mysl, aby ani nepomyslel na to, že by se za ním měl někdy vrátit.
Položil stříbrný svícen vedle hromádky knih. Netušil, kdo je tam přinesl. Pravděpodobně se z nich nic užitečného nedozví, ale měl by se zvednout ze židle, když už se pohodlně usadil?
S povzdechem vzal knihu, co se válela na vršku. Musela tam být déle, stačil na ni usednout prach.
„Byliny od A po O,“ přečetl si název poté, co k obalu přiblížil svíčku. „Mohly to být pohádky. Trocha vzdělávání mě nezabije.“
Opřel si bradu o pěst. Pak následoval další povzdech, tentokrát hlasitější. Jak vydechl, prach, co pokrýval desku stolu, se zvedl. Pár zrníček zabafalo v plamínku, zbytek se zabydlel na princových ramenou.
Než se začetl do poznatků doktora Ivana Bylinomila, pozdravilo ho hned několik učenců. Nebyl jediný, kdo si přišel krátit čas iluzováním nad mrtvým kopytníkem, a o něco modernějším materiálem – podobně živým stromem. Nikdo se však neodvážil posadit k princi, neboť obavy, že je za to trest nemine, se nezbavili ani poté, co se rozneslo, že má princ svou hvězdu.
Prázdné břicho se ozvalo chvíli poté, co se knot svíčky zabořil do voskového jezírka. Že je čas se zvednout a dát si něco na zub, si uvědomil, když nedokázal přečíst ani jedinou zajímavost o lvíčce pruhované.
Zvedl zrak od textu načmáraného jedním z nejhůře čitelných škrabopisů, jaké kdy luštil. Svíčka se jako zázrakem rozhořela znovu a v ten moment, kdy zjistil příčinu, skoro sletěl ze židle.
„Co ty tu… co to… proč jsi venku?“ zapískal jako vystrašená myš.
Orion kroužil prstem kolem plamínku. V očích mu jiskřila podobná radost, jakou mají děti z nové hračky. Zdálo se, že prince ani neslyšel, ale odpověď princ přeci jen dostal.
Nudil jsem se.
Stále si nemohl zvyknout na to, že ani nepohyboval rty. Viděl vlastně jeho zuby? Má nějaké? Nebo to jsou další oči?
Princ si položil dlaň na hrudník. Ztěžka dýchal. Po včerejším šoku se zcela nezotavil, stále reagoval nepřiměřeně, ale alespoň mu srdce nevyskočilo krkem ven, jako se o to pokusilo u něj v pokoji. Tady si orgány na zemi nemohl dovolit.
„Nemůžeš chodit, kde se ti zlíbí,“ zašeptal Evajean. „Myslel jsem, že ve dne budeš spát.“
Jsem ze sluneční rodiny. Denní hvězda.
„Alespoň se na mě dívej, když se mnou mluvíš.“
Toho okamžitě litoval. Všechny tři oči, které viděl, ho pozorovaly tak upřeně, že se pod jejich pohledem rozpouštěl v louži. Noha, již Orion vytáhl na stůl, na něj vymrkala špínu z podlahy.
Proč chodíte po kamenech?
„To je podlaha. A… nemusíme se starat o trávník. Je s ním práce.“
Nohu sám od sebe spustil dolů. Než princ stačil něco namítnout proti, posadila se hvězda na stůl hned vedle svíčky. Nedokázal říct, kdo z nich hořel víc – jestli knot, nebo Orion, nadšením, že je venku z čtyřstěnné klece z kamene. Dle jeho výrazu mu kameny moc blízké nejsou.
To je kniha. Už jsem nějaké četl. Co to čteš?
„Průvodce bylinami.“
Pomůže nám to?
„Až budeš k nesnesení, jednou z nich tě otrávím.“
To je hezké. Trávu mám rád. Lépe se po ní skáče. Ještě jsem neskočil po kameni. Je studený. Bere mi teplo.
Obyčejně by se na prince nikdo neotočil. Nedovolil by si narušit příjemné ticho, jímž knihovna proslula. Ovšem tohle hrubé porušení nepsaných pravidel na sebe přitáhlo pozornost.
Kdyby Orion zvesela nezamával všem, kdo se přišli na nový přírůstek do dvora, princ by se nechtěl propadnout hanbou až k jádru planety. Ale protože ještě vyskočil na stůl a ukláněl se na všechny strany, schovat se za knihy nestačilo. Klesl do židle tak hluboko, že aby ho vytáhli, museli by zavolat nejméně tři statné muže a jednoho kuchaře.
Proč kuchaře? Inu, tím nejzajímavějším nebyla hvězda, dokonce ani to, jak předváděl, jak krásně umí zapálit svíčku pouhým pohledem, nýbrž zvuky, jež vycházely z princova břicha.
Hotová symfonie! pochvaloval si Orion.
Opravdu tohle není za trest? pomyslel si princ, když schovával pod stůl i nos.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
