Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Zahrada jim ani v nejmenším nemohla stačit. Těch pár bylin, které tam našli, princ časem poznal, hlavě díky tomu, že v knihovně zaměstnával toulavou mysl čtením čehokoli, co se netýkalo hvězd. Měli štěstí, nenarazili na nic prudce jedovatého ani příliš přitažlivého, aby Oriona od rostliny neodtrhl.
Venku to však bylo něco jiného. Když neměli vydlážděnou cestu, neexistovalo nic, co udrželo hvězdu na uzdě. Sotva prošli bránou, u níž oba pozdravili stráž, která si zrovna dávala dvacet, hvězda probleskla na kopec. Než princ stačil zareagovat, zmizel z dohledu úplně.
Evajean na místě přimrzl, jako by mu někdo přikoval chodidla k zemi. Nepřinutil se k pohybu, dokonce ani ruku nezvedl nad hlavu. Jediné, k čemu se zmohl, bylo tiché kvíknutí.
Zaťal ruce v pěsti. Přeci jen se pohnul, musel si zakrýt dlaní oči, aby ho slunce neoslepilo. Stáhl obočí, když se mračil na kopec porostlý vysokou trávou.
Neuteče. Nemůže být ode mě daleko dlouho, pomyslel si.
A vskutku – ani ne pár sekund poté, co tato myšlenka dozněla, se hvězda probleskla k němu. Princ sebou cukl, ale necouvl ani o jediný krok.
Byl jsem u města.
Princ nevnímal, co řekl. Měl co dělat, aby chytil splašený dech. Nebál se ani na chvíli, proč měl pocit, že mu srdce chce utéct krkem? Neslíbil si, že orgány mimo tělo nebude nechávat? To se na prince nesluší!
Venku vypadal Orion úplně jinak. Evajean ještě nikdy neviděl žádnou hvězdu zářit takhle jasně za bílého dne. To problesknutí jako by mu dodalo energii a ta skrze něj prosakovala navenek. Zlaté lokny se na slunci třpytily i bez rosy, podobně se leskly i obě oči.
Hvězdy jsou nadpozemské. Nejen charakterem a svými schopnostmi, ale i vzhledem. Na to princ zapomněl. Byl zaslepen beznadějí, když svou hvězdu spatřil poprvé, nechtěl si připustit, že by tohle hvězda vůbec mohla být. Ale o tom nebylo pochyb, takhle žádný člověk nezáří.
Evajeane, oslovila ho hvězda. Chci do města.
Neprobrala ho vnucená myšlenka, ale studený vítr, co ho polechtal za krkem. Ošil se, poškrábal se a založil paže na prsou.
„Nemůžeš se problesknout, kam se ti zlíbí. Jsi hvězda.“
Vlastní hlas mu zněl cize. Jen na chvíli, přesto to byl zvláštní pocit, jejž se ne a ne zbavit.
Ale hvězdy se umí přesouvat.
„O to… o to přece nejde.“ Chtěl mávnout rukou nad hlavou, ale nemohl ji dostat z podpaží. Tak ji tam nechal. „Co naše pouto?“
Myslel jsem, že ti na něm nezáleží.
„Na tom taky nesejde. Je to nebezpečné. Potulovat se venku sám. Ne všichni na našem území jsou přátelé.“
Máte nepřátele?
„Každý má nepřátele. Jednoho, dva, někdo víc. Královská rodina jich má víc, než spočítám.“
Hvězda se na moment odmlčela. Zatočil se na patě pravé nohy.
Nikoho jsem neviděl.
„Zkrátka… se drž u mě. Kdyby ses dostal do rukou někoho se zlými úmysly… nemohl by ses vrátit domů. A já bych nedostal svou hvězdu. Nesplnil bych slib. Nenastoupil na trůn. A ostatní království by toho využila a zaútočila na nás.“
To je obrovská zodpovědnost. Promluvit si s nimi nestačí?
„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ zamumlal princ a pohladil se prstem po paži. „Žádná dohoda s hvězdami by nemusela být. Kdybychom žili v ideálním světě, nemuseli bychom se spoléhat na magii, ani na ochranu z nebes.“
Celý jeho život směřoval ke dni, kdy dostane svou hvězdu. Princové tolika generací se s tím smířili a svou roli zvládli na výbornou. Alespoň většina z nich, ti, jimž se to příčilo a nakonec skončili s milenkami, skončili v propadlišti dějin. Tak proč by to nemohl Evajean skousnout? Pro království, ne pro sebe.
Hvězda ho chytila za ruce. Stačilo, aby udělala krok vzad, Evajean šel taky. Nepřemýšlel nad tím. Dokonce i vítr s nimi srovnal krok.
Dobrý král musí umět myslet za sebe.
Než se nadál, utíkali. On, princ, uháněl po vysoké trávě, přeskakoval potok, co se klikatil přes trasu, kterou jim hvězda vybrala. Ještě nikdy se necítil tak… svobodně jako teď.
A dobrý přítel by měl králi pomoct k tomu dospět. Slib nebo ne, budu tu pro tebe. A teď probleskneme!
„Vydrž, já chci odpovědět něčím moudrým!“
„Nepovoluje se!“
Netušil, zda se mu to jen zdálo, nebo Orion skutečně promluvil. Koukal se na něj přes rameno, zubil se od ucha k uchu. Takovou radost kdyby princ měl, všechny starosti kdyby odplavaly na druhý břeh… to by byl život natolik blízký ideálnímu, že by stálo za to ho zkusit prožít naplno.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
