Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Jejich krátké putování za jídlem mělo dobrý konec. Ani nešli tak dlouho, ukázalo se, že Orion ví, kam jít. Princ hrubě podcenil jeho smysl pro orientaci.
Orion-taci, opravil se, čímž se mu na rtech udělal malý pobavený úšklebek.
Neměl ani dost času se pořádně srovnat s tím, co se stalo tam v ulici. To se dostal do takové fáze umění ignorace, že neviděl, ani nevnímal nikoho jiného než hvězdu? Nebo to bylo součástí jejich pouta?
Jsme tady, vyrušil ho Orion.
Stáli před obyčejnou hospodou. Hospodou! Princ nikdy v žádné nebyl a potom, co všechno o opilcích v lokálech slyšel, to ani nechtěl měnit. Proslýchalo se, že ti vytrvalejší pijí od rána do noci, nehledí na to, že už nemají dost peněz a jedou na dluh, dokud je obsluha nevykáže.
Máme na ně počkat uvnitř.
„Slibuješ, že pak přestaneš vyvádět?“
Nevyvádím.
„Potřebuji, abys mě poslouchal. Slib mi, že mě budeš poslouchat.“
Orion chvilku váhal. Princ se nedočkal odpovědi, kterou chtěl, musel se spokojit s myknutím rameny. Alespoň prozatím.
Do lokáku vešel jako první. Nechtěl riskovat, že se hvězda utrhne ze řetězu a okamžitě po příchodu na sebe upozorní. Jako to udělal na náměstí s tím ohněm.
Nebyl ani u stolu a už ho do nosu udeřil puch něčeho hnijícího. Domníval se, že je to zbytek jídla, co se ztratil někde v rohu a spokojeně si sbírá bakteriální podnájemníky, ale tato domněnka byla mylná. Tedy, z části, ne úplně.
Ten zdroj puchu se nacházel kousek od něj. Ani netušil, zda mu může říkat člověk. Vypadal spíše jako sedící houba – a támhle z nohou mu vyrůstá podhoubí! Není možné, aby kdokoli měl takhle chlupaté nohy.
„Eště tři, Limo-Limo!“ zahřměl hrubým hlasem pan Houba.
Ke stolu se přiřítila velká sukně. Ke které patřil zbytek těla, ale ten byl tak podstatný. Většinu ženštiny totiž zastával ten hadr omotaný kolem pasu, spadající jen ke kolenům. Princ se zastyděl, že věnoval tolik pozornosti jejímu mohutnému…
Krásné pozadí.
„Neříkej to nahlas,“ zasyčel na Oriona.
Hvězda nechápavě civěla.
Je tu krásné pozadí. Na zdech. Lepší než na zámku.
„P-pojďme se po-posadit,“ vykoktal Evajean.
Chmátl po židli. Musel to udělat víckrát a sáhnout mnohem dál, než nějakou nahmatal. Pak ji odsunul a posadil se na úplný krajíček. Ihned se zapřel nohama, aby sebou nešvihl na zem, a položil dlaně na stůl.
„Nelíbí se mi tu,“ přiznal šeptem. „Ani nevím, jestli je tu jídlo poživatelné.“
Mně se tu líbí.
Ani si nevšiml, že se Orion posadil naproti němu. Na stůl.
Princ se po něm ohnal. Jednou, podruhé, pak ještě jednou. Hvězda si odfrkla, ale posunula se na druhou stranu stolu, aby princi nepřekážela.
Neměl náladu se s ním hádat. Na to bude dost času, až budou zpátky doma, za zdmi, kde je nikdo neuvidí. Nerad by na sebe přitáhl pozornost.
„A donec jedno i támdle pro tymtý mladý kapucáře!“
Podíval se přes rameno. Pan Houba už neseděl na svém místě. Puch byl intenzivnější. Ale nedokázal určit směr, rozplynulo se to všude. Jako mrak.
Řekni mu, že děkujeme, ozval se Orion.
Když se otočil zpátky, byli na stole oba dva. Pan Houba i hvězda. Tohle už smrdí vtipem.
Evajean se odsunul od stolu dál. Vydržel dost, ale jeho vybraný nosík neunesl tak silný odér. Musel si před ním několikrát zamávat, aby se k němu dostal i čerstvý – čerstvější vzduch, ale bez úspěchu. Lepší by bylo, kdyby si ho zacpal a dýchal ústy. Nebo měl druhý nos někde jinde na těle.
Najednou se oko na noze nezdálo tak špatné. A Orion vypadal spokojeně. Že by měl ještě jeden nos? Na zádech? Měl by to prozkoumat.
„Takžhé… ty si němé, hm? A to s těma prstýma je jako mluvení?“
Škoda, že na ně neviděl. Přes záda pana Houby se nedohlédl ani ke dveřím. Ale snad se s Orionem nedomluví.
Řekni mu, že můžu mluvit přes tebe.
Princ se vyklonil co nejvíc. Viděl alespoň rameno hvězdy. Orion se vyklonil taky. Jinak by nemohl použít psí oči.
„Ne. A oba dolů ze stolu. Nechci potíže,“ zavrčel princ nevrle. „Chci se v klidu najíst.“
„Tady to máte, dva pro kapucáře a tři pro Hnilobu.“
Tyhle lekačky musí přestat. Ženština s úctyhodným pozadím postavila na stůl pět korbelů plných čehosi, co nebezpečně bublalo. Je to horké? Nebo v tom něco žije? Princi se to testovat nechtělo. Ale neměl na výběr. V moment, kdy na něj vytáhl pan Houba nožík a přiložil ho Orionovi ke krku, polkl všechny stížnosti.
„Připijem si na nové opchot,“ zaprskal na něj pan Houba. „Limo-Limo, zavři dvéše. Todle je sókromé. Myslím, že sem nám chytil hvězdu. Tak, kapucáři, za kolik ji prodáš?“
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
