Princ a hvězda

- 14 -

Hledají mě. Určitě mě hledají. Přece je zvláštní, že se následník trůnu nevrátil, no ne?

Pohupoval se dopředu a dozadu. Držel si kolena, hleděl přímo před sebe a mlaskal si do rytmu neslyšné hudby.

Netušil, jak je to dlouho, co Orion odešel. Cítil ho nad sebou. Vrzání dávno ustalo, veselí taky, takže pravděpodobně padla noc a lokál se zavřel. Obyčejně by v tom viděl šanci se trochu prospat, než ho vyruší půlnoční svačinkáři a zloději, ale bál se jen zamhouřit oko.

Využít ten čas k reflexi? Kdepak, princ se nestyděl za nic z toho, co hvězdě udělal. Choval se přesně tak, jak by se choval kterýkoli z jeho předků. Vlastně to dost přehnal, když Oriona nazval svým přítelem.

Náhlý zvuk ho přiměl ustat v pohybu. Chodidla přilepil k zemi, krk natáhl jako zvědavá žirafa a pohledem proskenoval celé sklepení ve snaze najít dveře. Nehledal je dlouho, ovšem kdyby tu bylo světlo, jistě by si jich všiml dříve.

„Princ Evajean, jaká to čest mít tě pod krámem," ozval se ženský hlas.

Dobře, pan Houba to není. Ale ty křivky, které ve stínech rozeznával od stěny, mu připadaly povědomé. Jak že se jmenovala ta hospodská?

„Jaká škoda, že tě nemožem popravit," dodala a tiše se zasmála. „Ne, neboj se. Neublížíme ti. Pokud budeš spolupracovat."

Na moment ho oslepilo světlo lampy. Žena ji měla schovanou pod sukní - pod několika vrstvami - a nyní jí mávala před klecí podobně provokativně jako kusem masa před hladovým lvem.

„Jsem Limo-Limo a tahle hospoda mi patří. Abysme byli na stejným listě."

Ve světle viděl dobře, když si na něj po chvilce zvykl. Vskutku před ním stála hospodská, ta, co se ještě před několika hodinami klepala a docela nejistě prince probodla skrz na skrz. Nemohl popřít, že k ní cítí zášť za tu bolest, již mu způsobila. Hlavně ho zesměšnila.

Trhl hlavou na stranu a povýšeně zvedl bradu. Přece jí nedá nic zadarmo! Brzy se tu objeví vojáci a všechny zabijí. Je to jen otázka času.

„Mou povinností není pomáhat špinavým únoscům," sykl na ni.

„No prosím, jako bych to neříkala. Bylo by mnohem jednodušší tě zabít. Království bez následníka trůnu nevydrží."

„Ha!" ukázal si na ni prstem. Civěl přímo na ni. „Takže jste ze sousedního království a -"

„Jakého království? Tohle je poslední království široko daleko. A ne, jsme místní. Vaši poddaní. Myšky, který jste si měli ohlídat."

Ruka mu spadla na zem. Na tohle neměl argument. Tak se snížil k té poslední možnosti - bezdůvodnému urážení od a v aroganci až po z v zadnici.

„Král vás dá popravit, špíno."

„Král udělá, co mu řekneme, abys zůstal naživu, pudřenko."

Kdyby mezi nimi nebyla klec, tihle dva vzteklí psi by se do sebe pustili. Ani jeden z nich trpělivosti moc nemá a ani rozumu nijak zvlášť nepobrali. Chyběl jim tu někdo další, nezaujatý prostředník, co je bude krotit.

Jejich prostředník se objevil oděn ve světle. Evajean dočasně oslepl podruhé. Nepotřeboval však zrak, aby odtušil, kdo se mezi ně vetřel. Nikdo jiný se problesknout nedokáže.

„Nemá smysl si nadávat."

Slyšel ho v hlavě, tak jako vždycky, ale zároveň... Tohle není poprvé, co nabyl dojmu, že Orion promluvil nahlas. Proto nebyl tak překvapen, jak by měl být, když rozmrkal červené fleky a všiml si, že hvězda pohybuje ústy.

„Limo-Limo, slíbili jste, že mu neublížíte. Za žádných okolností."

Jako prskavka, uvědomil si. Harmonická prskavka, tak zní jeho skutečný hlas?

Sbalen úžasem do kuličky sladké chvilkové nevědomosti neviděl, že se Orion postavil před mříže, jež bránil vlastním tělem. Jeho šat nehřál, jen svítil miliony tečkami, které symbolizovaly jeho rodinu v nebesích.

Netušil, jak dlouho mu civěl na holá záda posetá pihami, které začínaly tam, kde končily hvězdy na šatech. Možná až příliš dlouho, protože žena si asi třikrát rezignovaně povzdechla a mávla nad tím rukou.

„Jasně, naše dohoda platí, hvězdičko," přitakala sklesle. Že by si do prince přeci jen ráda otiskla pěst? „Držím svý slovo. Žádný strach. Jen jsem mu chtěla ukázat, kde je jeho místo."

„O zbytek se postarám, děkuji."

„Ne že s nim probleskneš. Nezapomeň, co je naší misí."

„Hvězdy nezapomínají."

Na to žena nic neřekla. Otočila se na podpatku jako léta cvičená tanečnice a rázně oddupala ke dveřím. Než za sebou zavřela, na oba mávla a zazubila se od ucha k uchu.

Orionovi spadla ramena. To napětí by déle nevydržel. Obě ruce se mu houpaly vedle boků. Pak se jednou chytil mříže a otočil se čelem k princi.

Vše ti vysvětlím. Ale až něco sníš.

Hvězda mu podala pytlík. Princ si ho bez váhání převzal. Měl takový hlad, že mu to ani nemyslelo. Trocha jídla snad -

„Karamelky?" vyhrkl, když nakoukl dovnitř.

„Byly drahé, ale prodal jsem plášť, abych si je mohl dovolit. A dát je tobě. Omlouvám se, že jsem bez vysvětlení zmizel."

„Tohle nemůžu..."

Zarazil se. Takhle smutného Oriona nezná. Neměl by mu přidávat starosti. Jinak by nemusel jít s pravdou ven. Rozhodl se pro jinou taktiku.

„Děkuji, Orione."

Cukr a bič můžou hrát obě strany, hvězdičko. Mě nikdo jako rukojmí držet nebude.

„Rádo se stalo, Evžo," odvětila hvězda se sladkým úsměvem, napovídajícím, že si přeci jen jednu z těch přeslazených sladkostí dala.