Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
„To je jehelníček květnový,“ představil princ bylinu, která vzhledem připomínala spíše bodlinatého tvora než květinu.
Orion pokýval hlavou na znamení, že rozumí. Zlaté kudrliny vypadávaly z čapce, jejž mu princ dal, aby alespoň trochu zapadl, a trčely nad sklopenýma ušima jako tráva na břehu potůčku.
Po krátké výměně názorů, v nichž, i přes princovu snahu, vyhrála hvězda, zdlábli něco malého, aby utišili hladové monstrum, co jim nahradilo jinak klidné žaludky, a vydali se ven. Ovšem princ si vydupal jednu podmínku, s níž Orion nehnul, ač se mu to ani trochu nelíbilo – musel se obléct do něčeho, co vypadá na zdejší poměry normálně.
Hvězda se v bílé košili a jen o odstín tmavší našedlé vestě necítila dobře, to princ poznal a nemusel se ho ani ptát. Pod pět hvězdiček z desíti by jistě zhodnotil i kalhoty, které nejsou ani zdaleka tak prodyšné jako ty kusy látky, co na sobě měl předtím. Neustále si urovnával látku, jež se mu lepila na stehna, a nespokojeně mručel pokaždé, když přišlápl nohavici a košile se vykasala.
Do bot ho princ nenacpal. Už tak oba obětovali hodně – hvězda své pohodlí a princ spoustu drahocenného času, jejž mohl strávit například v sedle, nebo na rybách. Nejlépe obojím.
„Kvete jednou za několik let. Pochybuji, že se nám poštěstí, abychom viděli – hej! Ne, nesahej na ni! Je jedovatá!“
Orion rukou cukl zpátky k sobě. V podřepu se opíral lokty o stehna a se zájmem civěl na zmíněnou bylinu. Přestože ho princ napomenul, aby se jí nedotýkal, lákala ho natolik, že k ní natáhl druhou ruku v naději, že je jedovatá jen pro pravačku.
Než se stačil špičkou prstu píchnout o ostrou jehlici, byl podebrán pod lokty a násilím dotáhnut doprostřed vydlážděné cesty. Uraženě se zamračil a založil paže na prsou.
Nejsem dítě.
„Očividně jsi.“
Poznávám svět všemi smysly.
„Ale nemusíš si u toho přivodit tekutou o páté. Nebo hůř, zemřít.“
To na hvězdu platilo. Okamžitě vystřelil na nohy, vytáhl si kalhoty, které mu spadly až ke kolenům, co nejvýš. Víc než člověka připomínal okolí zkoumající surikatu.
Evajean si prohlédl dlaně. Kupodivu ho nepálily. Netušil, zda to bylo proto, že se nedotkl kůže, ale jen oblečení, nebo to přestalo pálit úplně. Nebyly ani červené.
„Bude s tebou spousta práce,“ poznamenal princ.
Učím se rychle. Váš vzduch je sladký. Náš nemá žádnou chuť. Zavětřil. A voní jako ostružiny.
„Dokud neochutnáš něco jiného než ostružinový koláč, všechno ti bude vonět jako ostružiny. Hlavně po jídle.“
Byl dobrý. Tohle bylo mé první jídlo.
Princ se na hvězdu podíval. Vlastně vůbec nepřemýšlel nad tím, kolik toho bude pro Oriona nové. O hvězdách neví zhola nic, zná jen tu dohodu a ví, jak ji naplnit. Ale podobně jako všichni jeho předchůdci, ani on po dalších informacích nepátral.
A možná by měl. To, že je tu jen na chvíli, ještě neznamená, že se něco nemůže přiučit. Jeho správná hvězda na něj čeká a on se chce vyvarovat chybám, jichž se dopustil u Oriona. Třeba toho, že ho pořádně nehlídal.
To píchá.
„Samozřejmě, jsou ostré!“ vyjel na něj a pohodil rukama ve vzduchu. „Kolikrát jsem ti opakoval, že se nemáš –“
Ale to nebyla ruka.
Orion si promnul bolavý nos.
„Jsem rád, že poznáš části těla. No prosím, varoval jsem tě, poneseš si následky.“
K princovu úžasu načervenalá tečka na špičce nosu zmizela. Orion se zazubil od ucha k uchu a odstoupil od rozkvetlého jehelníčku.
Kvete.
„Zapomínám, že nejsi člověk.“
Zatím nejsem.
„Zatím? Co to znamená?“
Že časem moje světlo vyhasne. Obloha mě zpět nepřijme, dokud se neproměním na prach. A zemřít můžu jako člověk. Je to prosté.
„To musíš porodit potomka. Ale ty nemůžeš.“
Musím splnit dohodu.
„Ano. A to je potomek a ochrana království.“
Pak porodím a ochráním království.
„Ale ty nemůžeš –“
Ukážeš mi další rostliny? Chtěl bych jich poznat co nejvíc.
Nemusel umět číst myšlenky, aby odtušil, že tohle téma je prozatím uzavřené. Zeptá se ho na to později, až trochu prozře. Pořád je víc dítě než zodpovědný dospělý. Tenhle svět ho ještě nestihl vychovat ke svému temnému obrazu.
„Pojď za mnou. A už na nic nesahej. Prosím.“
To slíbit nemůžu. Ale slibuji, že se mi nic nestane.
Kousl se do rtu. Už aby to bylo. Nechtěl si tuhle hvězdu pustit k tělu, ani s ní tvořit další pouta. Čím dřív se ho zbaví, tím líp. Nebude mu chybět radost, již do jeho jinak ponurého života vnesl.
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
