Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Vítr, který se ještě před chvílí proháněl po zarostlém plácku, ustal. Už nezvedal princovy lokny. Jako by se zalekl, sotva hvězda přistála na zem, nebo vzal nohy na ramena s vlnou, již s sebou pád přinesl.
Vše bylo tiché. Ptáci nezpívali, cikády nehrály, dokonce i žáby, jimž patřily teplé letní noci, se neodvážily zakvakat. Jediné, co se nezměnilo, byla zář měsíce a strach, jenž se usadil na princově srdci.
„To není možné,“ odporoval Evajean. „Ne, ne, to je omyl, musí být. Měla sem spadnout hvězda, krásná žena, královna.“
Byl si jistý, že mu tahle povedená hvězda rozumí. Stáhla obočí a znovu na sebe ukázala, aby to bylo jasné.
Princ věděl, že je hvězda. Měl oči, viděl ho spadnout. A vytvořilo se mezi nimi pouto. Jen se nedokázal smířit s tím, že vypadá... takhle.
Sklopil pohled na dýku. Jeho rádci si dali záležet, aby toho o hvězdách věděl co nejvíce. Zahltili ho všemi informacemi, které za ty roky nastřádali, ale ani to zjevně nebylo dost. Nikdo nikdy nepřiměl hvězdu promluvit, všechno, co zjistili, byly spíše domněnky.
Kdyby byl tak bláhový a zkusil pouto přetnout, co by se stalo? Vrátila by se hvězda na oblohu a poslali by mu někoho jiného? Jeho skutečnou královnu? Bylo od věci věřit v magii, když celý jeho rod přežíval jen díky tomu, že má kouzelnou krev, ale tohle bylo něco dočista jiného. Nebyla to magie, spíš... zoufalství.
Nechtěl to riskovat. Pokrevní pouto mezi hvězdou a královskou rodinou je silné. Pokud by se jednomu z nich něco stalo, odrazí se to na tom druhém. Jejich osudy, duše i těla jsou spoutané nespočtem neviditelných vláken, které dělají z hvězdy přesně to, čím by podle lidí měla být; loutkou.
Nakonec dýku otřel do trávy a schoval ji. Vážil si svého života víc než naděje na krásnou budoucnost.
„Dobře, řekněme, že jsi moje hvězda. Proč vypadáš takhle?“
Hloupě položená otázka někomu, kdo nemůže odpovědět slovy. Princ Evajean si neuvědomoval, že objekty nemluví.
Hvězda se prohlédla od špiček bosých nohou přes kolena, která zakrýval průhledný šál, až po ramena, přes něž měl přehozený zlatý plášť. Oblečen byl skromně i na letní noc. Ale takhle zářil nejjasněji.
Nepochopil, co se mu princ snažil naznačit. Vypadal dostatečně lidsky. Vlasy, nohy, ruce, špičaté uši, jen dvě oči na obličeji a jedno na levém chodidle. Co víc by měl mít, aby byl princ spokojen?
Princ vzhlédl k obloze.
„Je to jen vtip, že ano?“
Zasmál se. Vůbec mu to neznělo jako jeho smích, tlačil ho ven proti vůli těla.
„Prosím, nemůžu se ukázat na hradě... s tímhle.“
Mávl rukou k hvězdě, kterou mezitím zaujalo oko na levé noze. Jakmile si toho princ všiml, obrátil oči v sloup tak rychle, div si je nevykoulel do lebky.
Obloha mlčela. Žádná z hvězd nezablikala, nic. Ale měl to čekat. Potrvá měsíce, než se k nim jeho slova dostanou. Do té doby bude muset vymyslet, jak tuhle falešnou hvězdu ukrýt tak, aby od sebe nebyli moc daleko, ale zároveň nikdo nepojal podezření.
Dlouze si povzdechl. Dospělí tohle řešili většinou mečem, ovšem ten by mu moc nepomohl. Neměl tedy jinou možnost.
Vyrazil ke hvězdě. Provaz se zkracoval se vzdáleností, kterou urazil, a když stál přímo před ním, zmizel. Z rány, již si sám způsobil, se stala jizva. Přesto cítil, že tam to pouto pořád je. Tohle ho nepřinutí zmizet.
„Nikdo nesmí vědět, co jsi zač,“ řekl s jistotou v hlase.
Odvázal si z krku šálu. Nebude stačit, ale prozatím jí mohl zakrýt hvězdě oči. Sice nepřitahovaly takovou pozornost jako vlasy, ale na ně bude muset vytáhnout plášť. A na ten zbytek... nejspíš kabát. Na vlasy bahno... možná by ho měl v bahně vymáchat celého.
Ne, ve hnoji. Alespoň by se k nám nikdo nepřiblížil.
Princ měl své světlé chvilky, kdy mu to pálilo.
Takhle z blízka hvězdu ještě neviděl. Už dokázal odlišit jednotlivé pramínky vlasů. Leskly se, zářily, lákaly ho, aby se jich dotkl. Měl co dělat, aby tomu volání odolal, musel si chytit ruku a přísahat si, že si vymyslí trest.
Zamračil se. Spojil ruce za zády a mírně se předklonil. Zdálo se mu, že z dálky ty oči vypadaly jinak. Ze zlaté se stala hnědá nalevo a modrá vpravo, jako by si nemohl vybrat, která k němu pasuje víc. Obličej mu posely pihy. Začínaly u čela a končily... nekončily. Pokračovaly po krku níž.
Měl za to, že hvězdy mají dokonalou kůži bez jizev a znamének, že to je znak lidí. A teď tu před ním stál nezpochybnitelný důkaz.
„Nejen, že jsi muž. Jsi i ošklivý,“ poznamenal a odfrkl si. „Opravdu jsi hvězda? Nejsi přízrak?“
Hvězda založila paže na hrudi a propálila prince pohledem.
„Jen jsem se ujišťoval,“ bránil se Evajean. „Dobře, uděláme to takhle. Zakryjeme tohle... všechno, co září, a odvedu tě na zámek.“
Princ se narovnal a obrátil oči v sloup, znovu.
„Proč ti to říkám? Stejně mě musíš poslouchat. Tohle tvoje svobodné vyjadřování nemá smysl.“
Hvězda spustila paže podél těla. Princovi se na moment zdálo, že sevřela ruce v pěsti, ale hned nato je uvolnila. A pokorně přikývla.
To mu hodně usnadnilo práci. Nemusel přesvědčovat svou loutku ani sebe. Zbývalo jen najít cokoli tmavého, co zakryje zlatou zář, a mohli se vydat k zámku.
Váhavě natáhl ruku k hvězdině zápěstí. Měl v plánu ho táhnout klidně násilím, ale... původně za tím stálo něco jiného. Něco ho k tomu tlačilo, bylo to jako silný magnet. Mohlo to být pouto?
Včas se zarazil jen kousek od pihovaté kůže. Stáhl ruku k sobě a opřel se dlaní o dýku, která mu visela u opasku. Otočil se na podpatku a udělal dlouhý krok vpřed.
„Pokud jsi moje hvězda, víš, co dělat a co ne. Dokud se to nevyřeší, dělej jen to, co ti řeknu.“
Otočil se na hvězdu přes rameno.
„Přeci jen... jsi moje loutka.“
- - -
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
- - -
Zajímavost číslo 2.:
Evajean vzniklo ze jména Evžen. Původně bylo použito pro postavu zlatovlasého sličného elfa.
