Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Na nádvoří na ně čekalo mnohem méně lidí, než očekával, ale mnohem více, než o co stál. Nejradši by se proplížil nezpozorován, ovšem hvězda na sebe přitahovala pozornost, ačkoli se ho snažil zakrýt vším možným, aby nebyl vidět jediný kousíček zlata. Jak se zdálo, jeho záře je tak silná, že prosvítal i přes vrstvu bahna a tmavý plášť.
Všichni poznají, že je to hvězda.
Evajean si hryzal ret do krve. Takhle nervózní ještě nikdy nebyl. Pro své dobro však musel působit klidně, aby nikdo nepojal podezření.
Chytil hvězdu za ruku. Okamžitě jí cuknul zpátky. Bylo to jako dotýkat se ohně. Kupodivu jím to horko projelo uvnitř těla, jako by existovalo v něm a ne venku. Otřásl se, zaťal ruku v pěst a ukázal ji svému němému společníkovi.
„Co to má znamenat? Máš být chladný,“ zasyčel na něj.
Hvězda pouze myknula rameny. Nezbývalo mu tedy nic jiného než ho vzít za rukáv a táhnout ho jako hadrovou panenku.
Nevadilo mu to, takhle to vlastně bylo příjemnější. Pořád cítil, že to horko neodchází, ale už se to dalo snést. Sem tam se stalo, že když se zastavil, aby pozdravil známou tvář, hvězda do něj narazila, ale stačil jeden pohled a byla menší než kapka rosy na střeše zámku.
Dokázal jít s jistotou v kroku a bradou zdviženou tak vysoko, až by ho za to pochválily všechny protokoly. Podpatky vysokých bot klapaly, jak si to razil nádvořím.
Koutkem oka si všímal skupinky služebných, jejichž oka nezůstala suchá, když viděly, že jejich princ dostal svou nevěstu. Nikdy se nebránil představě, že by skončil s některou z nich, ale osud si pro něj představil divadlo kruté ironie. Kdo by to byl řekl, že dopadne takhle?
Došel až ke schodům. Těsně před nimi se zastavil a poklekl na jedno koleno. Protože očekával, že hvězda nepochopí telepatickou zprávu, kterou mu vyslal, vzal ho s sebou. Tak nějak decentně, nechtěl z něj ztrhnout oblečení.
Když byla hvězda na kolenou a sklopila uctivě hlavu – nejspíš z jiného důvodu, ale po tom, proč princ držel šálu u podlahy, nikdo snad nepátral –, odvážil se Evajean oslovit robustního muže, postávajícího u podobně širokých masivních dveří. Jako by je někdo vyráběl na míru. Tři staletí dopředu.
„Otče, můj králi,“ promluvil dost nahlas, aby ho slyšel. „Přivedl jsem do našeho zámku hvězdu.“
Nemělo smysl to popírat. Teď jen mohl neříct úplně všechno. Třeba opomenout fakt, že mu obloha seslala namísto manželky rozpustilé dítě.
„Ukaž ji,“ vyzval ho král.
Toho se bál. A proto si taky vymyslel lež, kterou otce uspokojí.
„Její zář by vám vypálila oči. Musí si zvyknout na náš vzduch a přizpůsobit se.“
Princ Evajean není nejlepší lhář, ale jeho otec nepatří k těm nejchytřejším. Mávnul nad tím rukou, jako by o nic nešlo, otočil se na patě a odkráčel do zámku.
Myslel si, že toho bude víc. Že ho bude zkoušet, že ho nakonec přinutí odkrýt tu ošklivou pravdu. Ale už táhlo na třetí hodinu ranní, sotva se sbalil král, ostatní o nového partnera jejich prince ztratili zájem.
Princ vyskočil na nohy. Otáčel se dokola za posledními, kdo odcházeli. To se ten rituál stal tak běžným, že už o něj nikdo nestál? Nebo se skutečně dostali k limitě snesitelnosti ponocování?
Povzdechl si. Nádvoří se rychle vyprázdnilo.
Sklopil pohled na hvězdu. Klečel, jen natahoval levou nohu jako pes, který si chce odskočit ke stromu. Princ se plácl do čela a škubnul pláštěm k sobě.
„Tak pojď,“ zavrčel.
Měl vztek? Ne, kdepak, tohle přece chtěl. Mrzelo ho to? Ano. Opravdu měl za to, že bude středem pozornosti na déle než pět minut.
Za to určitě může on! Kdyby byl krásný! Kdyby byl jako matka, nikdo by z něj nespustil zrak!
Otočil hlavu k obloze. Zamračil se na ni. Vyslal další telepatickou zprávu, která se nejspíš nikdy nedostane z jeho hlavy, a vybavil ji zvednutou pěstí.
Než se nadál, hvězda mu stála po boku. Projednou v klidu. Podíval se na něj. Oči měl zavřené – alespoň ty na obličeji – a snažil se dýchat mělce.
Evajeanův pohled změkl v moment, kdy hvězda otevřela modré oko, aby zkontrolovala, že je opravdu po všem. Princ nad tím obrátil oči v sloup a trochu klidněji hvězdě zašeptal:
„Tak pojď. Něco s tebou udělám.“
- - -
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
- - -
Zajímavost 4.:
Ano, původně měla být scéna delší, ale tahle bezvýznamnost události je přesně to trpké koření, které princův život potřeboval.
