Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
„Předpokládám, že základy chování máš. Takové, jako jsi ty, Nebe pěstuje právě pro tenhle účel, a pokud odvedli dobrou práci, nebudeš mít problém se zařadit do davu. A splynout, dokud nenajdeme řešení, nějaký způsob, jak tě dostat zpátky nahoru.“
Princ Evajean pochodoval po velké místnosti, jíž mohl už dobrých patnáct let přezdívat „mé komnaty“, pokud chtěl znít vznešeně, a „můj pokoj“, když neměl náladu na výsměch, že se drží starých slov.
Několikrát skoro zakopl o kus starého nárameníku, co se válel po zemi, a jednou dokonce narazil nosem do zdi, když se zamyslel na déle, než bylo v plánu. Hvězda se navenek moc neprojevovala, schovával obličej za šátek a kdykoli se na něj princ podíval, otočil hlavu k oknu. Ovšem i tak mohl s jistotou prohlásit, že se mu posmívá.
Kdyby byl k něčemu, pomohl by mu. Už dávno to mohli vyřešit. Místo toho ta nažhavená hromádka neštěstí seděla na nejměkčí matraci z celého zámku a kontrolovala, jestli omylem nezapálila povlečení. Pokaždé, když se objevil malý plamínek, ho hvězda uhasila, ale je jen otázkou času, kdy se to zhorší.
„Takhle to nepůjde,“ ozval se netrpělivý princ. „Neumíš mluvit, sotva zvládneš chodit. Umíš čarovat? Máš magii?“
Hvězda se na něj podívala. Po chvilce rozmýšlení pokývala hlavou na souhlas.
„Co umíš?“
Zbytečná otázka. Princ si moc dobře uvědomoval, že hvězda nemá jak odpovědět, jen to předvést. A pokud to má co dočinění s plameny, měl by se obávat nejhoršího – že dostane jiný pokoj, protože tenhle ztratí svou známku obyvatelnosti.
Princ nad tím mávl rukou.
„V pořádku, neukazuj mi to. Nechci to vidět. Přece jen, tady jsi člověk. Máš své… nechutné stránky,“ odkázal na oko na noze, „ale to má každý, kdo se dožil dospělosti.“
Hvězdino naklonění hlavy na stranu znamenalo jediné; nemá nejmenší tušení, co tím princ myslí. Inu, ani nebylo potřeba, aby mu rozuměl, hlavně že tu nic nevyvede.
Za co mě všichni trestají?
Myšlenka ztracená v hlavě rezonovala o vnitřní stranu lebky. Princ měl pocit, že se mu rozskočí. Nevěděl, co dělat, a to ho děsilo. Kdyby se dočetl k řešení v knize, neváhal by a strávil celou noc v knihovně. Ale o tom pochyboval.
Nikdo tě netrestá.
Chytil se za hlavu. Zdálo se mu to, nebo právě slyšel… cizí hlas? Nedokázal určit odkud, proto se otáčel jako vrtule ve větru a hledal, kdo se do jeho komnat nepozorovaně vetřel. Ovšem ač skutečně věnoval pozornost všemu ostatnímu než hvězdě, nikoho mimo něj v místnosti nenašel.
„To ty?“ vypadlo z něj.
Ani si neuvědomil, že na hvězdu ukazoval prstem. Jeho ruka sebou škubala ze strany na stranu, konce prstů se třepaly tak rychle, že je koutkem oka viděl víckrát. Připadal si jako opilý, dezorientovaný, ztracený, když čekal celou věčnost, zda na to hvězda zareaguje.
Máme pouto.
Hvězda se na něj ani nepodívala. Princ se musel přinutit k tomu, aby k němu došel a chytil ho za cokoli, co ho přiměje se na něj otočit. Jakmile se však dotkl ramen nebeské bytosti, ucukl zpátky.
Každá z dlaní reagovala jinak. Ta, odkud ještě před pár hodinami trčel pevný provaz, se otevřela. S ústy dokořán civěl na koberec. Čelist mu téměř vypadla z pantů, když si uvědomil, že rukou necuknul – hledí skrze ni. A ta druhá? Měl co dělat, aby zadržel slzy, to pálení bylo k nesnesení.
Nedotýkej se mě, dokud nebude pouto dostatečně pevné.
Teď už nepochyboval o tom, že je to vskutku hvězda, kdo se mu vetřel do hlavy. Evajean viděl rozmazaně, nedokázal zaostřit. Sotva odtrhl pohled od díry v dlani, skoro ho oslepila zář, co z hvězdy vycházela. Připomínala víc oheň než člověka, tu žhavou plynovou kouli, o níž se psalo ve vědeckých spisech.
Princ se nepřinutil ke slovu. Drtil si zápěstí levé ruky. Podařilo se mu slepit rty k sobě dřív, než se stačil zadusit mouchou, která kolem dvojice kroužila.
Proč najednou mluví? problesklo mu hlavou.
Skrze pouto. Omlouvám se, že se ozývám až nyní. Nemohl jsem najít vhodný hlas.
Zář zeslábla. I bolest zmizela. Netušil, jak dlouho byl mimo, když zase vnímal, měl obě dlaně v pořádku. Veškeré pochyby, zda to bylo skutečné, se rozplynuly v moment, kdy pohlédl hvězdě do očí.
Rád tě poznávám, princi.
V levém oku mu zajiskřilo. Jako by v nich měl tisíce malých hvězd.
Jsem Orion. Společně přijdeme na to, jak napravit chyby našich předků.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
