Story of dragon[cz]

36.část

Procházela jsem chodbami a sledovala obrazy vyvěšené na zdech. Byli tu předkové lorda Lawrence v nádherných ozdobných, zlatých rámech.  Všichni se dívali před sebe s velmi vážným výrazem, až na jednu. Jmenovala se lady Maria. Jemně se usmívala. Přišla jsem blíž  a přejela po obraze rukou. Když jsem se ohlédla doprava na další obraz zjistila jsem, že je tam právě lord Lawrence. Lady Maria tedy musela být jeho matka. Popravdě bych jí takového syna rozhodně nezáviděla

."Kei? Kde máš toho drobka?" Ozvala Melani.  Odtrhla jsem oči od obrazů a omluvně se na ni usmála."Říkala jsem si, že všichni se vylíhli u nás," Rozmáchla jsem rukama a tím ukázala na draky za mnou.

 "Bylo by špatné, kdyby se zrovna on jako jediný vylíhl tady. Je to tradice.. Teď už." Zamyslela jsem se a vyšla dál."Tradice." Zašeptala jsem a pohladila Addiho, který mi právě usedl na rameno.

****

"Už pojedeme domů?" Zeptala jsem se Aarona sedícího na židli, mezitím co si četl knihu. Nadzvedl obočí a zaklapl knížku.

"Ale proč? Tady musí někdo zůstat. Někdo kdo dokáže vládnout aspoň tomuto lidu." Významně se na mě podíval. Vykulila jsem oči a začala vrtět hlavou.

"Já ne! Jedu domů.. tam je moje místo."  Otočila jsem se na podpatku a vyběhla do svého pokoje.

Keiro? Co to děláš?! Proč si balíš věci?!" Povzdychla jsem si a otočila se na Daniela.

"Jedu domů. Aaron tu chce zůstat.. Pravděpodobně. My všichni jsme tu podle něj měli zůstat." Vzala jsem do ruky vejce a pohladila ho po skořápce.

"Ale-"

"Buď tu zůstaň a nebo pojeď se mnou." Řekla jsem vážně a zahleděla se mu do očí.  Zmateně mě sledoval.

"Keiro.. j-já mám rozkazy. nemůžu je.. jen tak-"

"To stačí." Otočila jsem se a snažila se zahnat slzy.  Položila jsem vejce do kufru a vyběhla z pokoje.

"Kei počkej! Stůj! Prosím stůj!" Slyšela jsem jeho kroky a tak jsem přidala. Vyběhla jsem ke stájím a schovala se do jednoho boxu. Svezla jsem se na zem a potichu vzlykala.

"Keiro? Keiro?! Jsi tu? Ozvi se. Prosím, promluvme si."  Po chvíli odběhl někam dál. Utřela jsem si slzy, i když stále tekly a otočila se k odchodu. Náhle mě cosi chytlo za sukni a táhlo zpět. Překvapeně jsem se otočila na bílého koně za mnou. Vypadal stahaně, ale i přes to byl krásný.

"Ehmm.. paní? Přejete si něco?" nadskočila jsem strachy a otočila se na chlapce co právě přišel.

"Ou. A-ano. Chci se zeptat koho je tento kůň." Chlapec se zarazil ale pak se doširoka usmál a přistoupil ke koni, kterého následně pohladil po hlavě

."Byl lorda. Chudák nikam nemohl, protože lord vždy jen jedl nebo se nechal odvážet. Ale když už na něj nasedl, věřím, že byl příšerně těžký. Artax to neměl lehké."

"Artax? Tak se jmenuje?" Přikývl. Vydechla jsem a otočila se k mému bílému společníkovi.

"Dobře. Slavnostně," Rozhlédla jsem se po stájích. "Um. Tak míň slavnostněji  prohlašuji, že Artax je nyní můj kůň. Prosím osedlej mi ho." Chlapec prvně nesouhlasně sledoval koně, ale nakonec přikývl a kam si odběhl. "Odvez mě domů.. Odvez mě od všeho utrpení." Šeptla jsem. Pak jsem se ale musela plácnout přes čelo.

"Cean! Jak jsem na ni mohla zapomenout!"  Otevřela jsem kufr (dejme tomu, že v té době kufry byly) a prohlédla si věci. Ano! Bohužel, nebo spíš naštěstí jsem sbalila i Ceaniné věci.