Tajemný Pan B a jeho studentka

Najdu tě

Gabriel

Hovor skončil a já netušil, co mám dělat. Marie je v nebezpečí. Bál jsem se, měl jsem obrovský strach. Kdo by ji chtěl unést a proč by to někdo dělal? Nemůžu jít na policii, jsem mafián a tohle mafiáni nedělají, my nechodíme na policii oznamovat, to že se nám ztrácí přítelkyně.

Byl jsem bezmocný, nasedl jsem do auta a jel k parku o kterém mi Marie v hovoru říkala. Dalo se předpokládat, že už tam nikdo nebude, ale i tak jsem v sobě měl ten maličký plamínek naděje, který mi říkal, že by tam třeba mohla být a být na živu.

Prázdno, já jen nevěřícně otáčel hlavou do stran a očima se snažil zachytit jakýkoliv nejmenší detail. A přece, v té tmě jsem pomocí baterky, rozpoznal náramek, který ležel v bahně. Mariin náramek. V tu chvíli mi zazvonil telefon, neznámé číslo.

,,Jestli jí chceš ještě někdy vidět, tak budeš dělat všechno, co budu chtít." telefon zavěsil. 

Budu ji hledat, udělám cokoliv.

Přemýšlel jsem, kdo by měl zájem o to Marii unést, nebyla nikomu na obtíž a nic nikdy neprovedla. 

Ještě ten večer, nahlásili rodiče Marie její zmizení, a to že nepřišla domů. Byl jsem zmatený, věděl jsem, že teď se do toho ještě začne plést policie, ale věděl jsem, že ji musím najít.