Tajemný Pan B a jeho studentka

Potrat

Markéta

Bylo mi jasné, co v této situaci musím dělat. Jít na potrat bylo nejlepší řešeni, jenže hlavním problémem byl Gabriel. Měl konexe asi všude, takže mi bylo jasné, že to tak hladce nepůjde. Prostě se o tom nesmí nikdy dozvědět.

Touhle dobou bylo jasné, co potřebuji, potřebuji zpátky nejlepší kamarádku, kterou jsem od sebe totálně odpudila a potřebuji někoho, kdo by tu pro mě byl. Vytočila jsem telefon a po nekonečně dlouhé době jsem zavolala Marii. Věděla jsem, že není ve škole, protože do ní ani jedna z nás moc nechodila. ,,Haló?" ,,Ahoj to jsem já..." ,,Co proboha po takové době chceš?!" ,,Potřebuju pomoc." to byla pravda, nelhala jsem, byla jsem v totálním háji. ,,Fajn, ve tři v naší oblíbené kavárně."

Srdce mi celou tu dobu bušilo, ale i tak jsem se snažila nepanikařit. Jakmile jsem uviděla Marii, chtěla jsem vzít zpět všechno, co jsem jí stihla za poslední dobrý půlrok provést.

,,Mám na tebe přesně 10 minut." ,,Chtěla jsem se ti za všechno omluvit, Marie promiň, no víš ráda bych se usmířila." ,,Tobě asi přeskočilo, to určitě ne, nemám na tebe náladu. Jdu domů." ,,Jsem těhotná." Marie ztuhla v obličeji. ,,Nevím jestli mě chceš naštvat ještě víc nebo si ze mně děláš legraci." ,,Ne je to pravda, čekám dítě a je to Gabrielovo." ,,Co ti na to mám říct, gratuluju." Rozešla se ke dveřím. ,,Marie počkej, já se toho musím zbavit." ,,To se zbav, nazdar." Odešla. Bylo mi do pláče.

Téhož dne jsem se objednala ke gynekologovi a vše se odehrálo rychle. Příští týden, téhož dne jsem stála v nemocniční klinice a srdce mi bušilo ještě více než při setkání s Marií. Bylo to prosté, vypla jsem si mobil. Odložila věci a rázem jsem ležela na sále. Nic jsem nevnímala, necítila a jen čekala až bude po všem. Doktoři mě uspali a po hodině jsem se probudila, cítila jsem silné bolesti v podbřišku. Podepsala jsem papír na odchodu a zapnula si mobil, k mému překvapení tam bylo asi 20 zpráv a 10 zmeškaných hovorů od Gabriela. Bylo mi to jasné, věděl to, nevím jak, ale věděl. To co mě čekalo u něj doma, bylo ale horší.

Dojela jsem k němu a doufala, že ten pocit toho, že by to opravdu mohl vědět je jen falešný, ale nebyl. Stál v obývacím pokoji úplně rozrušený.

,,Užila sis den?" ,,Hmm, nic zvláštního, znáš to." ,,Nelži Markéto! Já už dávno všechno vím." Po tváři mi tekly slzy. ,,Gabrieli prosím tě nezlob se. Řekla ti to Marie?" ,,Co prosím? Já ani nevěděl, že se znovu bavíte, ale našel jsem v ložnici v tvém šuplíku test." Bože, jeden test jsem si schovala. Bušilo mi srdce. ,,Čirou náhodou znám snad všechny doktory v okolí. Šla jsi na potrat a ani jsi mi to neřekla!" ,,A co jsem ti k sakru měla říkat, že to nechci, že si to nechám vzít. Reagoval by si úplně stejně." Gabriel nic dalšího neřekl, sebral se a odešel z vlastního domu pryč.

Sedla jsem si na gauč a brečela, jenže ty křeče neustupovaly a byla to čím dál větší bolest. Když jsem se podívala na vlastní stehna, tekla mi všude krev. Okamžitě jsem vytočila Gabriela. Nezvedal telefon a mně bylo čím dál tím hůř. Pak mě napadlo vytočit Marii. Bylo mi tak zle až se mi dělaly mžitky před očima. Marie telefon zvedla, ale já už nestačila nic říct. ,,Markéto? Haló?" Sípala jsem do telefonu. ,,Markéto vydrž, hned jsem tam, zapni si polohu. To bylo to poslední, co jsem zvládla."