Tajemný Pan B a jeho studentka

Sblížení

Marie

Probrala jsem se až po dlouhém spánku, potřebovala jsem spát, co nejdéle. Vstala jsem z postele a popadla oblečení, které leželo na křesle vedle postele. Bylo pánské, zasmála jsem se, zřejmě ho vybíral Matteo.

Jakmile jsem vyšla z pokoje, netušila jsem kam dál, bylo to obrovské sídlo. Vydala jsem se tedy doprava. Sešla jsem velké mramorové schody a ocitla se v místnosti, která byla patrně kuchyně. Obrovská kuchyně.

,,Máš hlad?" prudce jsem sebou sekla a otočila se. Stál tam Matteo. ,,A-a-hoj." tak to byla nejtrapnější chvilka na zahájení konverzace. ,,Jasně, že mám hlad." vyjekla jsem. Bože, musí si myslet, že jsem trapná. ,,Nechal jsem připravit nějaké palačinky a tak, doufám, že ti to bude chutnat princezno." ,,Děkuji a jmenuju se Marie." přitakala jsem.

,,Gabriel bohužel nedorazí ještě dneska, ale až zítra." ,,Proč?" ,,Musí ještě něco dodělat, otec ho dost zaúkoloval a navíc nechce, aby se s tebou tolik stýkal." ,,Tak to je hodně chabá výmluva." odfrkla jsem a uraženě si sedla ke stolu. ,,Nemusíš být tolik naštvaná, on tě opravdu hledal a chtěl tě vidět, co nejdříve. Je štěstí, že otce nezabil, když zjistil, že Markéta spolupracovala s ním." pokrčil obočí. ,,Tohle je prakticky jeden z mých domů, kdybych sem nepřišel, asi by si dál mrzla dole." pousmál se.

,,Tak to ti moc děkuji za záchranu, ale radši bych teď byla jinde." ,,Otec tě nechtěl zabít nebo něco takového, spíš postrašit, aby si od Gabriela odešla, to z větší strany je vina Markéty, na to že je to tvoje kamarádka, tak tě nesnáší, docel dost. Nechápu, co na bratrovi všichni vidí." ,,No říká se tomu láska, ale pochybuji, že ty bys někdy něco takového zažil." ,,Náhodou. Měl jsem přítelkyni, byla krásná, hodná a moc jsem ji miloval." ,,Jo a taky ji tvůj otec nechal ve sklepě nebo co?" odfrkla jsem. ,,Byla nemocná, zemřela, nedalo se tomu nijak  zabránit. Měla rakovinu a přišlo se na to hrozně pozdě. Teď když mě omluvíš, dojdu něco zařídit. Užij si den." Tak to jsem podělala. Matteo zmizel po zbytek dne. Já seděla až do večera na zahradě a čekala, doufala jsem, v to, že se Gabriel vrátí už dřív. Bála jsem se i o rodiče, o školu a tak dále. Cítila jsem v sobě smutek. Když v tom se ve dveřích objevil Matteo, v ruce nesl jídlo a já byla tak ráda, že ho vidím. ,,Koupil jsem sushi, doufám, že to nevadí." ,,Matteo poslyš, chci se ti omluvit, já to tak nemyslela." ,,Já vím."

Celý večer jsme si povídali, smáli se a nálada byla konečně lepší. ,,Nechceš si zatancovat?" zeptal se Matteo. ,,Ráda." Došel tedy ke starému gramofonu a vložil do něj desku. Hudba se rozezněla po celé místnosti. Tančili jsme jako o život. Valčík, waltz všechno možné. Při jedné z otoček, jsem ztratila rovnováhu a nebýt toho, že mně Matteo chytil včas, spadla bych na zem. Přivinul mě k sobě. Najedou se naše rty spojili. Začal mě líbat, nepřestával a já taky ne. Přirazil mě ke zdi, líbal mě a rukou mi zajížděl až ke kalhotkám. Najednou mi to došlo. Došlo mi, co dělám. Rychle jsem se odtrhla. ,,Promiň, j-já nemůžu." rozeběhla jsem se pryč a zamkla se v pokoji.

Nejhorší pocit byl ten, že jsem chtěla pokračovat...