Paradox

Kapitola 1 - Genevieve

Zdravím =) Kdysi dávno jsem tady tento příběh začala zveřejňovat. Nyní jsem ho zdokonalila, jak nejvíc se mi líbí, a ráda bych se s ním podělila.

Doufám, že se vám bude líbit aspoň z části tolik jako mně =).

Agatia

Jsou jako supi. Slétají se všude kolem mě a já je nemůžu odehnat.

„Už nežije. Víte to, že ano?"

Šest měsíců mi to vtloukají do hlavy v marné snaze přesvědčit mě, že mají pravdu a já se pletu. A šest měsíců jsem si stoprocentně jistá, že jsou to oni, kdo se plete. Jenomže jak to vysvětlíte hromadě psychoanalytiků, kteří jsou rádi, když jim ke skupině zkoumaných exemplářů přibude další hračka? Jak to vysvětlíte lidem, kteří vás 183 dní drželi zavřenou pod zámkem?

„Ano."

Ředitel Johannson si spokojeně oddechne a opět si něco zapíše do posudkového deníku. Trůní ve svém křesle jako král třímající v rukou osud poddaných. Mám chuť mu deník vytrhnout z rukou a vyhodit oknem, ale pomyslím na Granta a ovládnu se. Tentokrát testem musím projít. Nesmím to pokazit. Sedím tu jen proto, že mi dali po týdnech šanci k odchodu – ředitel, zástupce, psychiatr, rodiče – pokud vše udělám správně. To je ta podmínka, na které záleží. „Povězte nám něco o svých přeludech. Vídáte je pořád?"

Zavrtím hlavou. Každá buňka mého těla křičí na poplach. Nikdy jsem neměla ráda lhaní, ale pokud mě to vysvobodí, jsem ochotná to snést. Všichni tu lžou. Pokud mě posledních sto osmdesát tři dní něco naučilo, pak tohle. „Ne. Zmizely před třemi měsíci. Šlo pouze o iluze. Vyvolal je stres, smrt blízkého člověka a chorobný strach z vědomí, že ztrácím přátele. Neexistují lidé, které vidíte jen vy. Může se to stát ve snu, ale ne v realitě."

Ředitel vypadá mou odpovědí výrazně nadšen, dokonce i zatleská. Oproti tomu já jsem znechucená tím, jak jsem schopnost lhaní a přetvářky dovedla k dokonalosti. „Výborně, slečno Westwoodová! Velice dobře. Dokážete si představit, jak vypadaly tváře oněch přeludů?"

„Ne," odpovím klidně a pod stolem se bolestivě štípnu do paže. Pamatuju si každou z nich, jako kdybych je vytesala do kamene. „Připadá mi, že každý den smývá jejich podobu víc a víc. Dokonce občas zapomínám, zda se jednalo o muže nebo o ženu."

„Už na vás nemluví?"

Lest. „Řekla jsem vám přece, že zmizely před třemi měsíci. V červnu, pokud to chcete detailněji."

Kousek za mnou se ozve varovné syknutí, ale nevěnuju mu pozornost. Vím, že to byla máma, která se nikdy nedokáže neozvat, zatímco táta sedí vedle ní zcela tiše s rukama složenýma v klíně. Zírám na černobílý obraz pověšený na stěně ředitelovy kanceláře. Nedokážu rozeznat, co přesně na něm je, ale nelíbí se mi ani zdálky, takže pochybuju, že větší blízkost by na tom něco změnila. Přinejmenším ale mám na co se upnout.

„Dobře. Takže na sobě nepociťujete jakékoliv příznaky pokračující nemoci?"

Nemoc. Takhle to nazývají. Choroba, která vás sežere zaživa. Nákaza, kterou dokážeme vypídit během pár měsíců – tohle tehdy řekli rodičům. Hádám, že to moc kvalitní vymítači nejsou, protože oni si mě najdou kdekoliv. Nějaká psychiatrická léčebna je jim ukradená. „Ne. Připadá mi, že jsem stejná jako dřív."

Protože já se nikdy nezměnila. Aspoň ne v tomhle ohledu. Tím si jen psychiatři a všichni ostatní ospravedlňují to, co nezapadá do jejich pečlivě seřazeného života. Udělala jsem jednu hloupou chybu a skončila v pekle. „Je mi dobře."