Paradox

Kapitola 10 - Genevieve

A desátá kapitola je na světě. Kapitola, kde už se jen nepředstavuje děj, ale konečně si některé postavy začínají uvědomovat, že je něco špatně, a brzy půjde do tuhého. Na vytváření příběhu je krásné to, že je jen váš. Dalo by se říct, že si s ním můžete dělat, co sami uznáte za vhodné. A já jsem neskutečně ráda za to, že jsem se rozhodla pro tohle. Každá z postav se bude muset nevyhnutelně stát bojovníkem za vlastní život, stejně jako za životy svých přátel. Svět jim zrovna dvakrát na výběr nedá. A já doufám, že se vám to bude líbit! 😇 A. G.

Do pátku jde všechno podle plánu. Chodím na hodiny, užívám si nově nalezenou svobodu mimo čtyři stěny blázince spolu s Maite, Bramem a Lucasem. Dostáváme tolik úkolů, že mi každý den těsně před spaním málem praská hlava napětím a z uší mi uniká pára, kterou by mi záviděla kdejaká lokomotiva. S Maite chodíme spát později než kdy dřív a vstáváme v pět hodin ráno, abychom došly v učivu o něco dál a měly toho později méně. Což platí jen v jejím případě, protože mně toho naopak neustále přibývá víc a víc kvůli zameškaným šesti měsícům.

Rychlostí světla mi dochází, že Marcus nežertoval. S každým školním rokem je učivo těžší a těžší, čímž vzniká daleko větší riziko, že většina z nás na první pokus neprojde finální zkouškou uprostřed roku, a už vůbec ne na konci. Připadám si jako mimozemšťan; já a jen malá hrstka dalších lidí si uvědomujeme zodpovědnost, která nám leží na bedrech. Ostatní životem pouze proplouvají. Nekritizuju je. Ale až zjistí, že plavou na té špatné lodi, bude pozdě vystoupit a dostat se na jinou.

Když se v pátek probudím, trvá mi pět minut vzpomenout si, že není sobota a volno je furt ještě vzdáleno na míle daleko. Dalších deset minut se zaobírám myšlenkou, že bych zašla za Marcusem a omluvila se na všechny čtyři dnešní hodiny. Pokud řeknu, že jsem od pondělí naspala patnáct hodin, vlastně ani nebudu přehánět. Pak si ale vzpomenu, jak nadšeně se ředitel tvářil, když mě spatřil poprvé po půl roce stát zase ve dveřích své kanceláře. Ne, nemůžu klopýtnout, ne první týden školy. Přežila jsem daleko horší věci a s jistotou vím, že další jsou na cestě - jen kráčí pomalu.

Jsou to čtyři hodiny. Zvládnu čtyři hodiny.

Vydechnu zadržovaný vzduch a vyšvihnu se z postele asi stejně ladně jako shnilý pytel brambor. Maite už sedí oblečená v uniformě na posteli a čte si pátý díl Harryho Pottera. Zanícenější fanynka nejspíš neexistuje. Ne v případě, že je už v půlce knihy, kdežto včera byla skoro na začátku, tudíž musela strávit čtením celou noc. Buď to, a nebo její oči dovedou číst rychlostí světla.

S unaveným odfrknutím zamířím ke skříni. Otevřu ji a začnu si pečlivě oblékat uniformu. Napadne mě, že bych dnes vynechala kravatu, ale Annah je extra náruživá bonzačka a nebudu riskovat, že by to nahlásila zástupkyni.

„Spalas vůbec?"

„Vypadám na to?"

„Tak na půl. Spalas?"

Maite zmateně zamrká a odloží knihu na postel, předtím si ji ale založí způsobem, který mě nutí uvažovat, jestli v ruce nedrží královskou pokladnici. Protáhne si ztuhlý krk a to křupnutí rozhodně nejde přeslechnout.

„Jo. Asi tři hodiny. A co ty? Vypadáš stejně vyčerpaně jako Marcus od začátku roku. Je ti dobře?"

Zamyslím se. Nechci jí lhát. Teda, nechci pokračovat v tom, že jí budu lhát. Na to je až moc dobrou kamarádkou. „Ne. Je mi mizerně. Ale v knihovně si trochu pospím, takže se to zlepší."