Paradox

Kapitola 9 - Bram

Po nějaké době přicházím s další kapitolou. Takovou, která pro mě stále zůstává srdcovkou, na jejíž psaní nikdy nezapomenu. Bram je postava, která toho má spoustu před sebou, a to je dobře. Postavy se musí někam pohnout a vyvíjet se, ne pouze stát na místě. Stejně je to s lidmi všeobecně. Musíme růst. A. G. 😇

KAPITOLA DEVÁTÁ - BRAM

„Tady se ti to nese, Brame!" zahlaholí vesele Molly, vedoucí bistra, která mi hned na první pohled padla do oka, když jsem začal pracovat v Internátu. Rázně přede mě položí na stůl velký kouřící šálek černé kávy s mlékem. Po včerejším výletě do hospody a zjištění, že Lavinia ví moc dobře, kde se nacházím, potřebuju všechno možné – cokoliv, co mě nějak udrží na nohou.

Vděčně na ni kývnu a zhluboka se napiju. Horká káva mi hladce sklouzne do krku a pálí jako kyselina. Rozhlížím se kolem a čekám na Lucase. Kdyby mi ve čtyři ráno nenapsal, že za dvě hodiny mám čekat v bistru, abychom si spolu mohli promluvit o spolupráci a těch zatracených Skřínkách, neseděl bych tu. Tak kde kruci je? Tahle otázka se mi už několik minut honí hlavou. Nesnáším, když mi někdo krade čas. Přece jen ho můžu využít líp. Třeba na utápění v kaluži vlastní sebelítosti nebo přehrávání vzpomínek, které mě jednoho dně dostanou do hrobu.

Proč ne?

Povzdechnu si. Celé ty roky ji hledám za účelem ji zabít. Zabít ji stejně bolestivě, jako ona zabila moje rodiče a malého bratříčka. Pronásleduje mě ve snech, kde se mi vysmívá do obličeje a její hlasitý sarkastický smích mě vždycky probudí. Nikdy mi to nedá pokoj.

Ano, mohl bych zabít její rodinu, ale to bych o ní musel mít nějaké zprávy a vědět, kde se nacházejí. Z velmi dobrého důvodu se totiž příhodně vypařili z povrchu zemskýho.

„Jsi tu včas."

„A ty pozdě," ucedím nevrle při pohledu na Lucase. Ležérně dojde až ke mně a pohodlně se usadí za stolem. „Zrovna u tebe mě to překvapuje."

„Mluvil jsem s Velitelem. Určitě pochopíš, že jemu to uprostřed věty zavěsit nemůžu," vysvětlí Lucas nezúčastněně a zkontroluje okolí pro případ, že by nás někdo poslouchal. „Včera s tebou moc řeč nebyla. Měl by ses konečně dát dohromady, Brame. Už je to moc dlouho. A teď víc než kdy jindy tvoje služby potřebujeme."

„Já vím."

„Velitel nutně vyžaduje informace. Zatím nemáme nic!" vytkne mi vztekle a nepatrně ztiší hlas. Zůstává v něm jasně patrná horlivost. „Je si smrtelně jistý tím, že všechny Skřínky jsou tady. Tys dostal za úkol je najít, abychom je uložili do bezpečí. Není to legrace. Jde o dost nebezpečné předměty. V rukou nepřítele to bude katastrofa. Jestli k tomu ovšem už nestihlo dojít."

„Děláš, jako kdybych o tom nic nevěděl," zabručím rozmrzele a zamíchám si kávu. Lucasova slova mě tvrdě bodnou do srdce. Víc, než by měla. A rozhodně víc, než bych jim měl dovolit. Je pravda, že mému úkolu, kvůli kterému tu v první řadě vůbec jsem, ani trochu nepřikládám na důležitosti. Ale udělat tu správnou věc není vždycky tak snadné, jak se na první pohled zdá.

„A víš?" Jasný důraz na poslední slovo mě donutí se na okamžik zarazit.

Hlavou mi bleskne myšlenka, že mi možná chlast už úplně zatemnil mozek a ze mě se stává blázen. Víc než kdy jindy si uvědomuju, jak odporně ničím naše rodinné jméno a pověst mého otce, který povinnosti Hraničáře bral smrtelně vážně a zavázal se přísahou. Tou stejnou, kterou jsem složil i já. Kterou složil každý Hraničář před námi.