Paradox

Kapitola sedmá - GENEVIEVE

  Následující hodiny uběhnou jako voda. Zatímco ve Finštině dostaneme za úkol prostudovat prvních dvacet stránek z pěti set do další hodiny a já si už teď představuju ten horor, co mě čeká, v Geografii probíráme Argentinu, její zalidnění, školství, zdravotnictví a spoustu dalších věcí, které se dokonale pletou s ostatními státy. Profesorka Jamiová je bohužel natolik nudná a nabručená, že i z obyčejného výkladu, jindy možná i zajímavého, dovede vytvořit něco, co se zkrátka a jednoduše poslouchat vůbec nedá. Skoro abych si zarazila sirky do očí, abych je udržela otevřené po tu nezbytně nutnou dobu.

Nikdy jsem ji neměla ráda. Ona nikdy neměla ráda mě. Bylo to vzájemné a očividně to vzájemné nadále zůstává. Vrhá po mně přimhouřené pohledy, které jasně vypovídají o tom, jak ráda by mě vykuchala na místě tupým kuchyňským nožem na máslo, aby to utrpení trvalo déle, nebo aspoň nechala po škole.

Její hodinu přežijeme hravě. A když o půl čtvrté skončí hodina Literatury, skoro nadskakuju nadšením. Stačí, aby vás někdo na půl roku odloučil od studia proti vaší vůli, a těžko si pak zvykáte na novou denní rutinu.

Maite mě doprovodí do přízemí, kde má ten cvokař kancelář, a povzdechne si. Znám to. Je to povzdech typu zase-musím-jít-mezi-ty-pitomce-sama. Ani netuší, jak ráda bych si s ní vyměnila místo.

„Zvládneš to?"

Na chvilku se zamyslím a nakloním hlavu na stranu. Vážně nad jejím dotazem zauvažuju. Zvládnu to? Zvládnu udělat to, co musím? Nejsem pyšná na způsob, jakým jsem si objednala jízdenku z toho blázince, a doteď nechápu, proč je to tak důležité, ale dnes se toho konečně zbavím. Udělám, co musím. Koneckonců – nic jiného po mně ani nechtěl. „Jo, jasně. Klidně už běž. Já si stejně ještě odskočím, Mai."

Trochu nepřesvědčeně přikývne a mlčky mě obejme kolem ramen, než se s vřelým úsměvem rozběhne po schodech do učebny Angličtiny. Nejen že se těší na hodinu s profesorkou Fairovou, zástupkyní ředitele a velice přátelskou blondýnkou s pečlivě nabarvenými šedými pramínky a světle hnědýma očima, ale také to je jediný člověk hned po ní a profesorce Memberfallové, který je takový blázen do angličtiny a knih. V Literatuře na ni nikdy nesmím skoro promluvit, protože začne vrčet a štěkat po mně, abych jí nerušila signál.

Pousměju se a rozhlédnu kolem. Maite už je opravdu pryč a kolem procházejí jen studenti pospíchající na svou vlastní hodinu. Spěšně se tedy vydám směrem k našemu pokoji a sotva o dvě minuty později překročím práh místnosti. Zabouchnu za sebou dveře a pro jistotu je zapřu židlí. Posledních pár týdnů trpím stihomanem. V tom měla máma pravdu. Ale vždy se mi to vyplatilo.

Zadýchaně se svezu na zem a otevřu kufr. Ledabyle odstrčím na stranu pár kousků oblečení a knížky – obojí mi sem nechali dovést rodiče. Asi jediná věc, za kterou bych jim poděkovala, kdybych se k tomu dokázala snížit – a šátrám po dně zavazadla, dokud moje ruce nenarazí na tenkou a jemnou bílou obálku.

S úlevou si ji přitisknu na hruď a schovám pod tenký svetr. Nervozitou téměř zapomenu zamknout pokoj, a jakmile dorazím ke dveřím od kanceláře školního poradce, srdce mi bije jako splašené.

Třikrát zaklepu a čekám na vyzvání. Mezitím se mi v hlavě vybaví vzpomínka na ústav. Na to s čím jsem musela souhlasit...

Posadím se na okenní parapet, opřu se hlavou o skleněnou výplň a vyhlížím ven. Nevidím nic neobvyklého. Nic, co bych neviděla už včera, před týdnem nebo před měsícem. Nemůžu uvěřit, že je to už tolik měsíců, co jsem tu zavřená jako vězeň a jediné, co chybí, je svěrací kazajka.