Paradox

Kapitola 8 - Maite

Až do události v knihovně se mi zdá, že den probíhá v relativním klidu. V Sociálních studiích s ředitelem začneme probírat náboženství a formy jejich vyznávání, ale celý zbytek vyučování mi dělá starost Genevieve a zároveň pomluvy, které Patrickovi následovníci rozšiřují po třídě. Namlouvám si, že to není důležité, poněvadž většina spolužáků nijak nereaguje a Gen by nechtěla, abych se i já dostala do potíží, ale nemám z toho ani trochu dobrý pocit. A hodinu od hodiny to je horší.

Sotva odejdu z poslední hodiny do knihovny, dojde mi krutá pravda – nikde nebudu mít klid.

Patrick okupuje dřevěný stůl pro šest lidí, přestože jeho jedinou společnicí je sestra a tři nohsledi postávající kolem, aniž by se posadili a uvolnili tak místo při procházení kolem jednotlivých regálů. Jakmile mě bystrým okem spatří, jak zdánlivě bezstarostně a s nezájmem procházím kolem a usazuju se za stůl co nejvíce vzdálený od těch nich, Patrick jim cosi zašeptá do ucha a oni se rozesmějí.

Zřetelně, aby to nemohli přehlédnout, protočím oči a otevřu učebnici literatury, na kterou položím mobil a načtu si galerii, kde mám nafocenou knihu od babičky. Knihu, která je dědictvím už po generace.

Zatímco pročítám podrobné popisy jednotlivých bylin a vliv na lektvary, které údajně musí jít vytvořit, zamyslím se nad babičkou. Ráda bych věřila, že má pravdu a já jsem opravdu jedna z posledních z rodu Zaklínačů, kteří mají přirozené nadání pro magii. Mámě ani tátovi o tom nikdy neřekla, protože jsou striktně proti podobným nesmyslům, jak to sami nazývají. Většinou se jen smějí a mě vždycky mrzí, jak to babičku musí bolet. Být od ní každý rok tak daleko není jednoduché.

Promnu si bolavé spánky a narovnám se v ramenou. Pře léto se ve mně vytrvale snažila probudit tu jiskřičku, která zažehne pradávný odkaz, o němž byla přesvědčená, že mi koluje v žilách. Zatímco já zpočátku pochybovala, ona neváhala jedinou vteřinu.

Babička se domnívá, že každý z těch nadaných, kterých je na světě stále méně a méně, má svůj vlastní spouštěč. Rozbušku, která odpálí magii jako jaderná nálož. Jenomže já začínala o nějaké své vlastní rozbušce pochybovat víc a víc. Žádný spouštěč jsme neobjevily.

Ačkoliv schopnosti přešly na babičku, minuly vzápětí celou generaci, když se obloukem vyhnuly jejímu vlastnímu potomkovi.

S povzdechem zkontroluju čas a překvapí mě, že už uplynula hodina a půl. Jak znám Gen, nejspíš buďto přijde rovnou sem, protože ví, kolik času tu trávím, nebo zamíří rovnou do našeho pokoje, což je daleko pravděpodobnější.

Zrovna se chci sbalit a jít se po ní podívat, když zepředu zaslechnu Patrickův smích a jízlivou poznámku uštědřenou na adresu mé nejlepší kamarádky: „Jasně, Hansi. Přece sis toho všiml, nebo ne? Westwoodová tu moc dlouho nezůstane, když hned druhý den skončila v ředitelně."

„Ale dala ti slušnou nakládačku."

„Prosím tě, to nic nebylo. A navíc je to blázen. Chovala se jako smyslů zbavená. Zajímalo by mě, s kým to dělala, že se ji rozhodli pustit."

Prudce se vymrštím ze židle, až se převrhne a s tlumeným rachotem dopadne na dřevěnou podlahu. Ve spáncích mi bije na poplach a mám chuť po něm mrštit lampu stojící uprostřed stolku. Jindy bych se nejspíš neodvážila, tentokrát po nich však hodím opovržlivým pohledem a varovně syknu jejich směrem: „Buďte zticha. Okamžitě."

Přísahala bych, že se v místnosti ochladilo. Nejméně o dvacet stupňů.

Stojíme tam a jeden druhého si měříme pohledy. Evidentně nakonec usoudí, že pro něj žádnou hrozbu nepředstavuju. V očích se mu objeví rozpustilý, přitom zlomyslný záblesk, a Patrick Rain si založí paže na prsou.