Paradox

Kapitola 2 - Genevieve

Vkládám druhou kapitolu. Snad se bude líbit =) Agatia

Cesta je neuvěřitelně dlouhá. Delší, než jak si ji pamatuju. Silnice mi připomíná nepřehledné bludiště. Neustále jedeme do strmých kopců a každou minutou bohaté a husté stromy odkryjí výhled na moře ohraničené útesy a skalami. Podle toho poznám, jak vysoko právě jsme. V dálce vidím maják, ke kterému jsme s Grantem často dávali závody. Vždycky byl o něco rychlejší než já. Marcus - ředitel školy - nám kdysi vyprávěl o tom, že tohle moře by tu správně ani nemělo být. Vždycky mě zajímaly ty černé uhelné skály, ale ohledně nich nám Marcus nikdy nic neřekl. Nejspíš těch informací ani moc nemá – přece jenom je vstup do té oblasti zakázaný už několik let.

Nakloním se k okénku a přitisknu dlaň na chladné sklo. Rodiče mlčí, jen občas mezi sebou prohodí pár slov, většinou o provozu nebo lidech, které neznám. Mám proto výjimečnou příležitost uspořádat si myšlenky. Ne že bych na to neměla času dost, půl roku je dlouhá doba. Ale pořád jsem se odvracela od myšlenek na Internát. Na ostatní studenty.

Pamatuju si, jak mě sledovali, když pro mě přijelo gestapo psychiatrů přímo do učebny Latiny. Stejně jako já nechápali, co se děje. Rainovi přívrženci si mezi sebou okamžitě začali šeptat blázen, blázen, blázen, jak mě odváděli pryč bez slůvka vysvětlení. To bylo naposledy, kdy jsem je viděla.

Podle všech jsem byla dokonalá. Perfektní vlasy, perfektní známky, perfektní budoucnost přímo za rohem. Nikdo mi to neřekl do očí, přesto jsem však věděla, co si o mně šeptají za mými zády. Chladná jako ocel, přesvědčená, že nemůže patřit mezi ostatní. Nesmělá, nebo ledová? Měla jsem nejlepší kamarádku Maite, což mi vždy stačilo a nepotřebovala jsem zástup přátel, kteří by mi v případě nutnosti stejně nepomohli. Snažila jsem se být příjemná na všechny. Teprve později jsem to vše pochopila. Všichni se na mě dívali stejně. Neviděli mě, dívali se na pouhý obal. Ale já to nikdy nevyvrátila. Myslela jsem, že to není potřeba.

Potřepu hlavou a zvrátím ji dozadu. Uběhlo šest měsíců, určitě si už ani nevzpomínají, proč jsem tehdy zmizela. Jistě, to s přízraky se rozneslo rychlostí lesního požáru a málokdo věřil, že jsem se nezbláznila, ale proč by to řešili teď? V dalším školním roce? A i kdyby ano, stále mám za sebou oporu svých vlastních lidí, kteří mě podporovali. Nebo ne? Co vlastně můžu vědět? Do léčebny mi nedošel ani jeden dopis, ani jedna jediná zpráva, která by potvrzovala, že se na mě ještě úplně nezapomnělo. Psát mi mohli jen rodiče. To ale ještě nic neznamená. Určitě by Maite nezahodila skoro devět let přátelství... nebo ano?

Radši ji vyhledám až zítra. Dnes bych měla udělat vše pro zabydlení. Pokud mi ovšem někdo v Internátu neukradl studijní místo. Byla jsem mimo tak dlouho, že bych se vůbec nedivila.

Stále nemohu uvěřit, jak dokonale vše vyšlo. Škola začíná zítra, tudíž budu mít dostatek času zakoupit si učebnice a všechny ostatní pomůcky, obnovit si na ošetřovně i sekretariátu kartu, vyškemrat zápisy z předešlého roku a v rychlosti si je projít a... Můžu tohle vůbec stihnout za jeden jediný den? Možná měli částečně pravdu. Třeba mi tehdy opravdu přeskočilo vyloženě kvůli strachu, že mi prospěch klesne někam pod bod mrazu.

To už své vlastní hlavě opravdu ani trochu nevěříš? ozve se mi v hlavě ironický, sebevědomý hlásek, jenž mi byl jediným společníkem ve dnech, kdy se mě ostatní snažili přesvědčit o jejich vlastní realitě. Přece tě nemohli zbavit důvěry v sebe samu.

„Už tam za chvíli budeme," křikne na mě dozadu táta a prudce stočí volant doprava. Ignoruju ho, přestože mi to dá daleko víc práce než u mámy. Moc dobře vím, že on s tímhle bláznovstvím nesouhlasil. Dobrá, rozhodně mi nevěřil, že vidím neexistující lidi a jsem schopná s nimi komunikovat, ale nikdy v životě by se nedopustil něčeho tak razantního, kdyby ho do toho nevtlačila máma. Jenomže měl kdykoliv příležitost přesvědčit mámu, aby spolu s ním podepsala ty papíry. Mohli mě odtamtud vytáhnout. Neudělal to. Nemůže se divit, že odmítám mluvit i s ním.