Paradox

Kapitola 11 - Maite

Zdravím a vítám s další kapitolou! Aspoň něco se dá dělat, když si člověk skoro zlomí prsty na nohou a šmatlá o berlích 😀 Jsem nadšená z toho, že v téhle části už konečně zabrousíme trochu víc do historie, trochu víc do minulosti "víl smrti". Nemám tušení, jestli budete z kapitoly stejně nadšení jako já, protože moje maličkost vážně žádný nadpřirozený schopnosti nemá, ale silně doufám, že se vám bude líbit. Osobně tuhle kapitolu považuju za jeden z pověstných milníků celého prvního dílu. Užijte si čtení! 😇 A. G.

Upozornění: Ke konci kapitoly je to lehce eroticky laděné, tak upozorňuju, že to nejspíš nebude úplně pro mladičké nátury...

Zdá se, že Genin křik probudil i oblohu. Z nebe šlehají divoké stříbřitě bílé blesky protínající celý obzor a po několika minutách začne hustě pršet. Déšť se proti nám obrací a zasypává nás armádou kapek. Během minuty jsem promočená až na kůži, z vlasů mi crčí voda a dostává se mi do očí. Billy je na tom podobně. Všechno tohle by ho mělo vyděsit, ale já přesto zírám jen do jeho nechápavé, zvědavé tváře a nezaznamenám ani jednu jedinou známku strachu.

„Genevieve!" zakřičím na ni přes hluk deště a rozhlížím se po prostranství. Snažím se protřít si oči a odstranit tak ten vtíravý déšť blokující mi výhled do okolí, jenomže to nejde. Sotva setřu hřbetem dlaně jednu lavinu vody, začne mi po tváři stékat další.

Přimhouřím oči a zkoumám prostor dál. Příšerné počasí všechny zahnalo do jejich domovů.

Leží na zemi. Najdu ji o deset vteřin později, jak ji zalévají tvrdé a nelítostné proudy ledové vody a ostře jí dopadají na tělo. Vypadá tak bezbranně, že si teprve teď uvědomím, jak statečně a neohroženě se tváří už od začátku školy.

Když se přiblížím o něco víc, vidím, že jí z obou uší vytékají tlusté pramínky krve. Vím, že to není nic zanedbatelného a můj strach o ni v ten okamžik ani nejde vyměřit.

„Gen!" vyjeknu rozklepaně, sletím na kolena do té vodnaté šedé břečky, která se tvoří všude kolem nás, zatímco nad námi zuří nebe, a zatřesu s ní, abych ji probrala. Když konečně otevře oči, zdá se mi, jako kdyby ten jasně zelený odstín o něco vyblednul.

Pomůžu jí posadit se a sleduju, jak se omráčeně opírá o lokty pokryté táhlými odřeninami.

Není schopná vstát. Bičuje nás déšť, Billy kolem nás jen bezmocně postává a já opravdu netuším co dělat.

Do prdele!

Naštěstí přesně v tu chvíli kolem nás proběhne jakási tmavá skvrna a s úlekem i úlevou zároveň pozoruju, jak se na kůži promočený ředitel sklání k Genevieve a cosi na ni křičí, aby ho slyšela.

Gen jen mátožně zavrtí hlavou, ale on si položí její ochablé ruce kolem krku a vezme ji zlehka do náručí, jako kdyby nevážila víc než pírko poletující vzduchem.

„Pojďte, no tak!" zakřičí na mě a na Billyho, když tam jen zaskočeně stojíme a po vteřině, kdy na moment zaváhám, se vydám za nimi. Zajímalo by mě, co by mi Billy pověděl, kdyby měl po ruce zápisník.

Zajímalo by mě, proč odmítá používat znakovou řeč.

Ale hlavně mě zajímá, co by se stalo s mou kamarádkou, kdyby se ředitel neobjevil jako anděl strážný.

* * *

O půl hodiny později už Genevieve je zabalená do teplé osušky, stejně jako já a Billy, který se to však pokoušel marně odmítnout. Marcus nedbá na svoje promočené oblečení, a přestože je doslova vzteklý jak zákon káže, že se něco takového stalo a on u toho nebyl a nemohl tomu včas zabránit, daří se mu to dobře skrývat. Neustále se nás vyptává, co se to tam v městečku stalo, ale všichni tři zarytě mlčíme a Genevieve tvrdí, že toho moc nenaspala kvůli dohánění učiva. Tím se chabě snažila vysvětlit svoje omdlení.