Paradox

Kapitola 6 - GENEVIEVE

Když se na druhý den probudím, trhnu sebou a rozespale si protřu oči. Budík na mém nočním stolku ukazuje 5:36. Vstávat a chystat se na vyučování budu až za hodinu, ne-li později. Spokojeně se protáhnu a znovu zabořím hlavu do polštáře. Na stropě nad mou postelí je ta samá prasklina, která tu byla minulý rok. Rozšiřuje se, čím jsme starší a dospělejší.

5:38. Šest měsíců jsem musela vstávat přibližně v tuto dobu, protože se podávaly léky. Léky, které mi měly pomoci v sebeovládání a ztrátě halucinací. Ptala jsem se psychiatra, jak mi asi pomůžou vypořádat se s žalem, jenž uvnitř mě rostl den co den, ale na tohle a mnoho podobných otázek neměl odpověď. Nedokázal mi pravdivě a upřímně odpovědět na žádnou otázku, na které opravdu záleželo.

Vybavím si, jak bylo strašné vídat ty lidi po bratrově smrti. A o kolik horší a nesnesitelnější to začalo být v léčebně. Jako by přicházelo více přízraků s dalšími a dalšími vlnami bolesti. Jako kdyby si razili cestu skrze mou rozlámanou duši, jen aby je někdo spatřil. Aby je někdo slyšel. Aby nebyli zapomenuti, ne úplně.

Otočím se ke zdi a zavřu oči. Snažím se nemyslet na léčebnu, opravdu silně se snažím. Ale už předevčírem v autě mi bylo jasné, že nikdy nezapomenu na to, co mi provedli a na to, co jsem musela udělat pro svůj odchod. Na všechny ty odpornosti, kterými jsem si musela projít. Všimla jsem si, jak Maite zarazilo, že jí nechci o pobytu tam nic povědět. Z pocitu, že před ní skrývám tak podstatnou část své osobnosti, mi je i teď špatně, ale jakmile přejde to nejhorší a já budu schopná o tom bez zadrhávání mluvit, s jistotou bude moje nejlepší kamarádka tou první osobou, která se to dozví. První a nejspíš poslední.

Jenomže do té doby bude muset uplynout ještě hodně času.

Vtom se zaposlouchám a uvědomím si, že neslyším Maino klidné oddechování.

Ohlédnu se. Sedí u okna, rukama si objímá skrčená kolena a opřená o stěnu vyhlíží z okna do tmy. Přikrývku má zlehka přehozenou přes ramena. Vedle ní na posteli leží poznámkový notes s propiskou, ale Maite se nehýbe, jen sleduje noční oblohu za oknem. Možná hledá inspiraci. Odjakživa měla jediná dvě přání: zařídit si rodinu a stát se uznávanou spisovatelkou. Ale pravděpodobně je problém v něčem jiném.

Ať se mezi ní a Camdenem stalo cokoliv, zjevně jí to nedá ani spát. To si alespoň myslím. Můžu se ale mýlit. Koneckonců, nebyla jsem tady půl roku. Sama dobře vím, co všechno se za takovou dobu může stát.

Mlčky odkopnu přikrývku na konec postele, přejdu k druhé matraci a posadím se vedle Maite. Soudě podle jejího klidného a nepřekvapeného pohledu si musela přesně všimnout momentu, kdy jsem se probudila. Odjakživa si všímala detailů víc, než kdokoliv jiný. „Jsi v pořádku? Proč nespíš?"

„Proč nespíš ty?" opáčí se smutným povzdechem a poškrábá se na zátylku hlavy.

„Já se ptala první."

Chvíli je ticho. Potom, po vnitřním boji, nakonec tichounce odpoví. „Nemůžu spát. Budím se každé dvě hodiny. Nemá smysl ležet v posteli a říkat si, že to přejde a já usnu. Vím, že ne."

„Jak dlouho to trvá?" zeptám se starostlivě a přisednu si o něco blíž. Vypadá tak křehce, jako kdyby se každou vteřinou mohla rozsypat. Možná se to i stalo a já to prospala. Okamžitě pocítím výčitky svědomí, poněvadž jsem tady pro ni nebyla.

Pokrčí rameny, jako kdyby to nebyla žádná velká věda, ale z výrazů očí poznám, že přesně tak to je. Požírá ji to zaživa stejně jako můj vlastní smutek a zážitky z vězení v léčebně?