Paradox

Kapitola 3 - Maite

Tak to opravdu začalo, pomyslím si ráno při snídani, když si pročítám dnešní noviny Arizona Post. V rohu úvodní stránky si hoví černobílá fotografie amerického prezidenta Baracka Obamy a přímo pod ní portrét městského starosty George Clintera, jak se samolibě usmívá do objektivu. Je mi špatně už jen při pomyšlení na to, že jej někteří lidé opravdu dobrovolně volí, ale tentokrát to opomenu a zaměřím se na článek, jenž zabírá celou titulní stránku.

DALŠÍ ZE SÉRIÍ PODIVNÝCH VRAŽD – KDE ÚTOČNÍK UDEŘÍ PŘÍŠTĚ?

Není to ani osmačtyřicet hodin od poslední vraždy, která se odehrála za děsivých okolností v malém městečku poblíž Phoenixu a na seznamu mrtvých přibyla další čtyřčlenná rodina Dunnarových, počestných občanů Austinu a milujících lidí. Okolnosti smrti jsou nejasné, policie udržuje vše v tajnosti. Média po celé Americe se zbláznila a všechny nás zajímá, kdo bude další a kdo za brutálními vraždami stojí.

„Na žádnou spojitost s ostatními případy jsme prozatím nepřišli, ale jsem si jistá, že se vše brzy vyjasní a pravého vraha chytíme. Usilovně na případu pracujeme a nepolevíme, dokud nedosáhneme spravedlnosti," pronesla Jessica Qiunnyová, ředitelka policejního okrsku v Arizoně.

Jisté je, že se po Americe rozšiřuje krvavá stezka postupně zasahující i do ostatních zemí, jako například Španělsko. Nikdo neví, jak mohou být vraždy organizovány. A nikdo neví, kde a kdy vrah opět udeří. Tímto upozorňuji na žádost policie, aby se kdokoli, kdo by mohl mít jakékoliv informace, dostavil na nejbližší policejní stanici. Nepodaří-li se vraha zastavit, ze státu mohou být brzy krvavá jatka. (Thomas Saint)

„Další vražda? Víš, že čtení takových věcí takhle brzy po ránu tě může negativně ovlivnit?" ucedí za mnou povědomý sarkastický hlas a já se otočím, přestože je mi dobře jasné, kdo za mnou stojí.

„Zvláštní, že to říkáš zrovna ty, Brame!" odpovím rádoby nezaujatě a otočím na další stránku v domnění, že podobných zpráv bude víc. Jediné, na co však narazím, jsou reportáže z jakéhosi fotbalového utkání, tudíž noviny otráveně odložím stranou, napiju se černého čaje a pozoruju přitom svého dobrého přítele, jak zachmuřeně upíjí ze své nechvalně proslulé placatky. Bohužel moc dobře vím, co v ní obvykle je.

A nepřestávám se divit, že mu to ředitel toleruje.

„Zvláštní spíš je, že to pořád odmítáš vzdát a za každou cenu chceš zjistit, kdo ty lidi zabíjí," odvětí poklidně Bram a tlumeně poděkuje Molly, která mu s vědoucím úsměvem položí na dřevěný stůl šálek kouřící kávy.

Všichni ji zbožňují. Pracuje tu minimálně dvacet let, aniž by jedinkrát využila dnů dovolené. Je to baculatá a příjemná žena s tmavýma očima, trochu prošedivělými hnědými vlasy a neskutečnou povahou.

Rozhlédnu se, jestli nás nikdo nepozoruje nebo neposlouchá, ale dva studenti sedící tři stolky vedle nás se věnují výhradně pojídání snídaně a svět kolem je nezajímá. Je ještě dost brzy, v tuto dobu tu nebývá narváno, pravidelnými hosty obvykle býváme jen my dva a ojedinělá ranní ptáčata.

Na okamžik se zamyslím. Před třemi měsíci bych neřekla, že tu spolu budeme sedět a otevřeně se bavit o našich mimoškolních aktivitách, které se rozhodně neslučují se zákonem, a přesto tady jsme. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se seznámili. Když mi pomohl opravit ten pitomý notebook a já zahlédla jeho tetování. Tetování Hraničářů, o kterých jsem si do té doby myslela, že je to pouhý mýtus. Když moje zvědavost nakonec probořila jeho zachmuřenou a betonovou zeď, věděla jsem, že to nebude jako dřív.