Paradox

Kapitola 13 - Genevieve

Když se ve středu probudím, zůstanu ještě několik minut ležet a v duchu se připravuju na další den v Internátu. Je s podivem, jak přirozeně se můžete cítit na místě, které není vaším pravým domnělým domovem, ale přenáší do vás daleko víc klidu než místo, kde jste vyrostli.

Otočím se na Maite, přesvědčená, že už bude dávno vzhůru, ale opak je pravdou. Spí, hlavu sesunutou z polštáře. Stočená do klubíčka na té posteli vypadá strašně maličká. Vlasy má přehozené přes obličej. Divím se, že se ještě neudusila.

Nedávno se mi svěřila, že krátce po začátku roku její potíže se spánkem téměř ustaly. A upřímně, byla jsem ráda. Dokud nedodala, že se jí zdají zvláštní sny. Sny, o kterých je skoro přesvědčená, že se už někdy staly, ale nepamatuje si je a nemá tušení, co mohou znamenat. To mi dělá mnohem větší starosti.

S povzdechem se posadím na postel do tureckého sedu a narovnám záda. Dnes nás čeká devět hodin, takže budeme mít volno až před šestou večer. Vzhledem k tomu, že hned první hodina je Ekologie, se skloním k zemi a vytáhnu zpod postele učebnici, abych si zopakovala nejrůznější informace k dnešnímu projektu, který budeme představovat. Ale nedělám si z toho nijak těžkou hlavu. Maite má ten projekt nastudovaný i pozpátku, takže se na ni můžu spolehnout. Včera si ho odříkávala i na záchodě.

„Ty se učíš?" ozve se znenadání Maite a otevře jedno oko. To druhé nechává zavřené. Odjakživa jsem to taky chtěla umět, ale někdy se člověk musí smířit s tím, že nemůže mít všechno. „Probudila jsem se v nějaký alternativní realitě, že jo?"

Tiše se zasměju a hodím po ní polštář. Oplatí mi to. Pomůžu jí vyhrabat se z postele a mlčky zamíříme do umývárny. Je to náš ranní rituál, přestože od září se při příchodu do místnosti vždy zarazí, jako kdyby ji něco zmrazilo na místě. Probuzení, umývárna, příprava, snídaně s Bramem v bistru a vyučování. Občas se k nám připojí Zahar, tedy většinou, a Billy je tu taky na denním pořádku. Chtěly jsme, aby se přidal i Lucas, ale buďto je pryč, nebo se učí, nebo má jinou práci. Nebo se nám prostě vyhýbá.

Na její žádost Mai spletu vlasy do copu ze čtyř pramenů a svoje vlasy si jednoduše stáhnu do pevného drdolu, jaký nosí tanečnice nebo baletky. Obě máme na paměti šerm, kdy se nehodí, aby vám vlasy vlály půl metru kolem hlavy v případě, že si sundáte ochrannou helmici. Je to dokonalý způsob, jak vás dostat na zem a zapíchnout.

Potkáváme spolužačky a přátelsky je zdravíme. Některé z nich se od nás pokoušejí co nejvíc distancovat, jako kdybychom měly choleru, některé naopak sblížit. Jako kdybych v žádné psychiatrické léčebně nebyla, pomyslím si pokaždé. Ale přitom na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. Na to mi byl až příliš vytesán do kůže.

Nemusím být génius, abych si všimla, jak mimo dneska Maite je. Zírá na sebe do zrcadla, jako kdyby si samu sebe chtěla vytetovat do paměti. Napadne mě, že bych se mohla zmínit o tom, kde včera byla tak dlouho, ale něco mi říká, že to není dobrý nápad. Chtěla bych se jí zeptat na tolik různých věcí, jenomže víc než kdy jindy mám neodbytný pocit, že mě od sebe odhání na kilometry daleko. Možná částečně proto, že já dělám to samé.

Nepřítomně si rukou přejede vzadu po krku a zafuní.

„Jsi v pohodě?" zeptám se jí, přestože tuším odpověď.

„Jasně," odvětí a usměje se na mě. O tři vteřiny později se dovnitř nahrne proud mladších studentek a my pro jistotu vyklidíme pole. V tichosti se převlékneme do školní uniformy a sejdeme po schodech dolů do bistra. Fakt, že je tu dnes o dost víc lidí, doslova bije do očí.