Paradox

Kapitola 5 - BRAM

Když opravím všechny prasklé trubky v koupelně profesorky Memberfallové, umyju podlahu v celé škole a promažu dveře od Maitina pokoje, jak mě o to požádala, vyčerpaně projdu Internát a ujistím se, že studenti jsou ve svých pokojích – což je povinnost, kterou díky Bohu musím dělat jen čas od času. Všechno je v pořádku, tudíž mi nic nebrání v tom, abych se vrátil do svého pokoje v prvním patře. Našlapuju zlehka, jak mě za ty roky naučila organizace.

Odemknu, zabouchnu za sebou dveře a zamknu na dva západy. Stačí jeden pohled po místnosti a je mi stejně mizerně jako ráno. Tmavá dřevěná podlaha, postel potažená šedým prostěradlem s přikrývkou nedbale skopanou na stranu a dopitou lahví whisky ležící na polštáři. V pravém rohu je skříň na oblečení. To už dávno nevisí na šatních ramínkách, ale je bezstarostně pohozeno všude možně. Na pracovním stole je postaveno několik lahví rumu, vodky a tmavého piva.

Otevřu okno, abych vyvětral alespoň část toho zatuchlého smradu, shodím ze sebe košili a otevřu jednu láhev piva. Na okamžik si vybavím Maitino plísnění ohledně alkoholu, ale vyženu to z hlavy a pořádně si loknu. Má nahořklou chuť připomínající spálený karamel a kakao. Lehnu si na neustlanou postel s jednou rukou pod hlavou a soudě podle procent alkoholu na etiketě doufám, že budu co nejdřív mimo.

S rozostřeným viděním zašmátrám pod postelí po rádiu a zapnu ho, aniž by mě zajímalo, co je to za stanici. Právě hlásí počasí na tento týden. Jako kdyby mě sakra zajímalo, že bude zítra pršet. Kdyby se tenhle svět propadl do pekel, nemohlo by mi to být ukradený víc.

Naliju do sebe pořádný doušek piva a málem se zalknu při té odporné chuti. Několik kapek mi steče po bradě na hruď. Pobaveně se zasměju a odfrknu si. Odložím láhev na zem a vratce se přidržím hran postele. S hlavou nakloněnou na stranu pozoruju podlahu. Nejspíš bych ji měl umýt. Kdyby sem přišel nějaký profesor, zhrozil by se k smrti.

Jo, měl bych ji umýt... nebo dopít to pivo... Měl bych...

„Pojď ke stolu, zlato!" křikne na mě z kuchyně. Ozývá se odtamtud třískání s hrnci, klepání nože dopadajícího na prkýnko a hudba linoucí se z reproduktorů. Tipoval bych to na Mozarta. „Ta práce ti neuteče!"

Upřu pohled na deseticentimetrový stoh dokumentů, které musím pečlivě roztřídit a projít, než se můžu věnovat čemukoliv jinému. Ten poslední pojednává o jakési vraždě v Iowě. Krátce se zamyslím a nakonec s úsměvem zaklapnu složku, zavřu za sebou dveře a tiše sejdu po točitých schodech do kuchyně.

Lavinia právě servíruje jídlo na talíře. Italský salát s lososem. Mlčky se k ní připlížím, a když si jsem jistý, že mě nezpozorovala, kvapně ji popadnu a obejmu kolem pasu. Vyděšeně ucukne, ale sotva jí dojde, že to jsem já a ne nějaký vrah, bublavě se rozesměje a pleskne mě po ruce.

„Mohla jsem ty talíře shodit na zem a rozbít!" vyčte mi naoko a otočí se. S téměř zbožnou fascinací si prohlédnu její jemný, kulatý obličej, který rámují dlouhé tmavě rudé vlasy v prakticky dokonalých loknách sepnutých několika sponami a krásné modré oči připomínající hladinu oceánu.

Pousměju se a upravím jí světle zelený svetřík přehozený přes černé šaty s bílým pruhem v pase. „Mělas to pod kontrolou."

Pochybovačně nakrčí obočí. „Myslíš?"

„Jsem si jistý."

Ode dveří se ozve řinčení zvonku. Překvapeně se zadívám na svou zaskočenou manželku, ale ta stejně jako já nikoho nečeká. Pokrčím rameny a jdu otevřít. Jakmile zahlédnu na prahu našeho domu plešatou hlavu jejího otce, veškerá dobrá nálada ze mě vyprchá jako na zavolanou.