Paradox

Kapitola 4 - Maite

Marcus se na ni přátelsky a vlídně usměje. „O můj dlouhý, ale nesmírně zajímavý proslov, Genevieve. Příště, prosím tě, nemeškej. Víš, jaké jsou za to postihy."

Gen se chápavě usměje a mírně kývne na znamení souhlasu. Neposadí se, jak jsem ze začátku mylně předpokládala. Naopak – zůstane stát u dveří, zatímco ředitel pokračuje ve svém projevu a rozhlíží se po celé Aule. Nevím, zda hledá mě nebo někoho jiného, ale evidentně není hledání úspěšné. Jsem tak nadšená z jejího příjezdu, až mi hlasitě začne bušit srdce a úplně přehlédnu skutečnost, že před půl rokem by dělala cokoliv, jen aby nebyla středem pozornosti jako dnes. Stejně jako já.

Dnes mi z nějakého důvodu připadá, jako kdyby tam stála schválně. Jako kdyby chtěla, aby ji každý viděl. Viděl a zároveň pochopil, že ať už čelila čemukoliv, překonala to a vrátila se silnější.

„Tak!" vykřikne znenadání Marcus vesele a spráskne ruce dohromady. „Tímhle bych to zakončil. Určitě se nemůžete dočkat vyučování. Jak jsem už říkal, začíná od druhé hodiny. Rozvrhy máte vyvěšené v pokojích. Během tohohle týdne vám zástupkyně, profesorka Fairová, předá rozpisy prázdnin. V případě, že bude chtít někdo zůstat v Internátu, o tom musí neprodleně dva měsíce dopředu dát vědět a doložit podpis rodičů."

Všichni čekáme na pokračování, ale když nic neříká a pomalým, rozvážným krokem míří k bočnímu východu vedoucímu do chodby, studenti se začnou postupně zvedat a loudavě odcházet. Mnoho z nich nepokrytě pokukuje po Genevieve, která jen uhne stranou a dál se tváří nezúčastněně. Jakoby snad ten povyk způsobil někdo jiný.

Zvednu se, ale zůstanu stát na místě. Lucas se potěšeně usmívá. Nezapomněl na ni. Na okamžik si vybavím fotografii nás tří v kufru zamčeném v mém pokoji. „Zdá se mi to, nebo je to naše blonďatá premiantka?"

Jeho křik se rozlehne poloprázdnou Aulou jako rádio puštěné na maximum a ihned upoutá pozornost nejen studentů, ale i Genevieve, která prudce trhne hlavou směrem k nám, zaskočeně se zasměje a rozběhne se nám naproti. Letí takovou rychlostí, že stěží zaregistruju tu rozmazanou šmouhu, když mi vletí do náruče a stiskne mě takovou silou, až mi začnou praskat žebra a kosti. Na to, jak je pohublá, má obrovskou sílu.

Vymaním se z jejího sevření a vyjeveně si ji prohlížím, jako kdyby vstala z mrtvých. Což se prakticky stalo. Všimnu si, že má v očích podivný ocelový lesk. Nebýval tam. „Jsi zpátky? Nemůžu tomu uvěřit! Jsi zpátky natrvalo?"

„Ano."

Vyměním si s Lucasem pohled a obejmu ji ještě jednou - jen pro případ, že by to byl sen. „Kde jsi byla? Co se to proboha stalo? Povídej!"

Genevieve na mě upře tmavě zelené oči a téměř neznatelně zavrtí hlavou na znamení, že o tom nechce mluvit teď ani tady. Namísto toho mě popadne kolem ramen stejně jako Lucase a společně vyjdeme z Auly. Pronásleduje nás nespočetné množství zvědavých, často i šokovaných pohledů. Všichni si pamatují její odchod. Odchod šílené holky, bláznivky, jak jí po týdnu zmizení s radostí začali přezdívat. Její návrat z léčebny ty řeči znovu probudí a kdo ví, jak dlouho bude tentokrát trvat, než ustanou a Gen nebude tématem konverzace číslo jedna.

„Povídej, co se tu změnilo? Vyhodili někoho? Prošli z posledního ročníku všichni? A co rodiče? Jeli jste někam na dovolenou? Povýšili tvého taťku, jak mu to sliboval ten nadřízený?" vychrlí na mě Gen ohňostroj otázek a automaticky zabočí ke schodišti vedoucímu k ložnicím. Všimnu si, že jí hlas nepatrně přeskakuje po každém čtvrtém slově.

Pokusím se jí ve zkratce vše sdělit, zejména se pozastavím u Alicii Jonesové, která neprošla závěrečnými testy z angličtiny a latiny a mého táty, jenž byl skutečně povýšen a oslavili jsme to v malé, ale vkusně zařízené luxusní restauraci. V polovině vyprávění si však vzpomenu na Geninu situaci s rodiči a Grantem, proto nervózně změním téma. Zdá se to jako půl hodiny, než konečně dojdeme k našemu pokoji s číslem 13. Od prvního předroku bydlíme na konci chodby. Má to víc výhod, než by člověk dokázal spočítat, zejména proto, že rohové pokoje jsou prostorově o dost větší.