Zůstaň / Stein27

Den a noc

--pohled Laury--
    Když odešel, sesypala jsem se. Propadla jsem pláči, který jsem se celou dobu snažila zadržet.

    Neměla jsem ho sem pouštět. Pokaždé, co se vidíme, se akorát pohádáme. A pokaždé, co spolu mluvíme, mi vždy připomene něco, co mě pořád bolí a přes co jsem se stále nepřenesla. Ničí mě to a to jsem ho viděla jen třikrát. Vždyť od té doby, co jsem ho potkala se mi život rozpadá jako domeček z karet.

--pohled Petra--
    Než jsem stačil za sebou zavřít dveře, uslyšel jsem pláč. Vedl z kuchyně. Rychle jsem se otočil a spatřil Lauru, jak se opírá o linku a brečí. Okamžitě jsem se za ní vrátil a vtáhl ji do objetí.

,,Ššš.." zašeptal jsem jí do vlasů.

,,B-běž pryč. Prosím." rozklepaným hlasem odvětila.

,,Nepůjdu. Nenechám tě tady takhle. Beztak za to můžu já."

,,Pojď si sednout." navrhl jsem a pomohl jí dojít ke gauči. Celá se třásla. Bylo mi jí líto. Očividně jsem opravdu řekl něco, co jsem neměl a to jsem předtím říkal, že budu radši příště držet hubu.

    Poté, co jsme si sedli na gauč, jsem ji dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě.

,,Proč to děláš?" zeptala se, když už se trochu zklidnila.

,,Co myslíš?" zmateně jsem se na ni podíval.

,,Nic o lidech nevíš a i přesto si na ně uděláš názor." špitla.

,,Ale vždyť to samý jsi udělala i ty."

,,Jenže ty jsi se od začátku choval jako... blbec."

,,A ty jsi se chovala zase odtažitě a podrážděně."

,,Kvůli tobě, jinak se chovám normálně." pokrčila rameny.

-- -- --

    Takhle jsme tam seděli dobrých dvacet minut. Hladil jsem ji po zádech, utěšoval ji a ona už jen popotahovala. Chtěl jsem jí podat kapesník nebo tak něco, ale sám jsem u sebe nic neměl a poblíž jsem nic takového nenašel.

,,Chceš o tom mluvit?" zeptal jsem se po chvíli a Laura záporně zakývala hlavou.

,,Mám teda odejít?"

,,Nemusíš." zývla.

,,Chceš si jít lehnout?"

,,Nechci." unaveně zamumlala.

,,To slyším. Tak já ti pomůžu dojít do pokoje, jo?" 

    Žádné odpovědi se mi ale nedostalo. Lar mi během chvilky usnula na rameni. Asi ji to hodně unavilo. A koho by hysterický pláč neunavil? Mě teda rozhodně jo.

    Vzal jsem ji do náručí a odnesl do postele. Opatrně ji položil a přikryl. Když jsem chtěl odejít, zastavila mě její ruka, která mě chytla za rukáv mikiny.

,,Petře.." vydechla stále se zavřenýma očima.

,,No?"

,,Promiň." zamumlala s provinilým výrazem.

,,Už spi." odvětil jsem a zavřel dveře.

-- -- --

    Laura spala až do půl osmé. Celou dobu spokojeně oddychovala. Vypadala vyřízeně. Myslím, že i byla vyřízená.

    Chodil jsem ji kontrolovat každou půl hodinu. Měl jsem o ni z nějakého důvodu starost. A kdo by neměl, kdyby se mu člověk před očima úplně složil?