Zůstaň / Stein27

Zapomenutá peněženka

    Rozespale jsem se protáhla a rukou následně přejela po druhé straně postele, jestli se mi to náhodou nezdálo.

    Nahmatala jsem jeho ruku položenou na polštáři. Okamžitě jsem svojí ruku stáhla. Doufám, že jsem ho neprobudila, protože jestli jo, propadnu se do země.

,,Dobré ráno, barmanko." řekne ještě se zavřenýma očima. Sakra. To je trapas. Ale ten chraplavý hlas? Uklidni se, Lauro. Nechápu, proč se nad tím chraplákem vzrušuješ.

,,Ahoj." pípnu a se snažím koukat kamkoliv jinam než na něj.

    Za chvíli na sobě ucítím jeho pohled. Už teď jsem rudá až na zadku. Proč na mě musí koukat? Vždyť na mě nic zajímavého není. Teda až na můj momentálně úplně rudý obličej.

    Otočím se a střetnu se s jeho modrýma očima. Pokaždé mě úplně pohltí. Přitom se jich bojím a miluji zároveň. V jednu chvíli z nich mám strach a potom se od nich nemůžu odtrhnout.

,,Prospala jsi alespoň něco z těch pár hodin?" podepřel se hlavu.

,,Docela jo.. a ty?"

,,Taky docela dobře."

,,Hele asi za hodinu budu muset jít. Jede mi vlak do Brna, tak bych měl asi stávat." oznámí mi a začne se zvedat.

,,Aha.." posmutním.

,,Nebude vadit, když si dám rychlou sprchu?"

,,Ne ne."

    Mezitím, co byl Petr v koupelně, převlékla jsem se a udělala sobě a jemu čaj. Asi za deset minut vylezl a místo mikiny měl jen tílko. Věděla jsem, že má tetování, ale že jich má tolik? No, ty vole.

,,T-tady máš to..uhm čaj." vykoktala jsem a podala mu hrneček.

    Stále jsem totiž byla fascinovaná obrázky na jeho kůži. Tolik tetování pohromadě jsem v životě neviděla.

,,Díky." vzal si hrneček a opřel se o linku.

,,Takže um.. k tomu včerejšku-vlastně dnešku..." začne.

,,Můžeme se k tomu nevracet?" přerušila jsem ho.

,,Aha..No dobře." upije čaj.

,,Jen jsem myslel, že by sis o tom chtěla třeba promluvit."

,,Tos myslel špatně."

    Až potom mi došlo, jak blbě to vyznělo. Ty jsi fakt pitomá, Lauro.

,,Promiň, já to tak nemyslela. Jen se mi o tom nechce mluvit.

,,V poho." odpověděl s nezájmem.

    Když Petr dopil čaj, rozloučili jsme se a on potom vyrazil na vlak. Jakmile jsem zavřela dveře přišlo mi, že můj byt zeje prázdnotou. Byl tu jen jeden den a mám pocit, že mi ten den trochu zlepšil, i když stál za nic. Trošku mi ten den vybarvil.

    On byl v poslední době jediný, kdo se o mě zajímal a kdo se zajímal o to, co se mi honí hlavou. Zajímal se o to, co mi je. A nevadilo mu si se mnou povídat. Utěšoval mě ve čtyři ráno nebo kolik bylo hodin. Možná to nebude bezcitný sobec a já nevím, co všechno. Možná je přeci jen fajn. To ale neznamená, že si ho pustím hned k tělu. Pořád se může stát, že něčeho využije a použije proti mně. Jako to tenkrát udělal Lukáš. Ale o tom zase jindy.

    To, jak se mě ráno zeptal, jestli si o tom, co se v noci stalo, nechci promluvit, mě zahrálo u srdce, ale pořád jsem se mu nechtěla svěřovat. Stejně stále netuším, kdo je Petr Adámek.