Zůstaň / Stein27

Pepřák

,,Ahoj, Lauro." pozdraví s úsměvem mamka, jakmile otevřu dveře.

    Můj pohled se naskytne na postavě zabalené od hlavy až k patě v huňatém kabátu, který doplňuje široká šála s čepicí. V levé ruce svírá madlo od cestovního kufru.

,,Ahoj."

,,Copak? Jsi nějaká skleslá."

,,Jen jsem unavená... Pojď dál."

    Mamka si v předsíni sundá boty a odnese si kufr do mého pokoje. Já se mezitím přesunu do kuchyně a začnu nám dělat čaj. Teda alespoň jí, protože já před chvílí měla už třetí za dopoledne.

,,Koukám, že se to tady moc nezměnilo."

    A už to začíná... Komentování mého životního stylu.

,,Jsem takhle spokojená. Tady máš čaj." postavím ho před ni.

    Ona o něj ani koutkem nezavadí a místnost si dál prohlíží. Čaj si ale do ruky vezme.

,,Já vím.. A jak se máš jinak? Něco nového?"

,,Vlastně ani ne. Pořád pracuju v tom baru a restauraci, takže vlastně ne. Žádné novinky."

,,Aha. Viděla jsem tvůj příběh a byla tam fotka s nějakým klukem... Takže pořád nic nového?" pozvedla obočí a upila z hrnečku čaj.

    Od kdy se mamka dívá na Instagram? A od kdy je aktivní na sociálních sítích? Když jsem s ní mluvila naposledy, neuměla ani s Facebookem.

,,A nedívej se na mě takhle. To, že mi je padesát, neznamená, že neumím s Instagramem nebo jak se to jmenuje."

,,No, tak co? Kdo je ten kluk."

,,Ten kluk je můj kamarád."

,,A já už myslela, že sis našla kluka." povzdechla si

,,Ne, mami, nenašla."

,,Škoda, že už s Lukášem nechodíte. Slušelo vám to spolu."

,,Mami, vážně se musíme bavit o tomhle?"

,,Nemusíme, ale já pořád nedokážu pochopit, proč jsi se s ním rozešla."

,,Protože jsem s ním nebyla šťastná a konec debaty." rozhodím ruce.

    Opravdu mě nebaví pořád dokola řešit Lukáše a rozebírat náš vztah s rozchodem. Jakoby nechápala, že na něj chci zapomenout. Vím, že to se mnou myslí dobře. Spíš po rodičovské stránce. Ale i tak by měla pochopit, že už se o něm prostě bavit nechci. Nejraději bych toho člověka vymazala ze života a zapomněla na něj. Bohužel mi ho vždycky nějak připomene. A to se nevztahuje jen na mamku.

,,Nebuď naštvaná, Lauri. Já to nemyslím zle. Jen ti chci nějak pomoct, abys byla zase s někým šťastná."

,,Já to chápu, ale nech to na mě, prosím tě."

    Mamka jen přikývla a s lítostivým pohledem ve tváři se na mě podívala. Nakonec zpět nasadila svůj typický lehce povýšený výraz a začala opět na novo.

,,Víš o tom, že Kačka už má dítě?"

,,Jako Kačka z Horažďovic?"

,,Ano, přesně ta. Ta Kačka, která s tebou chodila na střední. Před měsícem porodila kluka. Jmenuje se Tobík a je úplně k sežrání. Jen se podívej na ty fotky." zamávala mi před obličejem telefonem.

,,Počkej, netřes s tím tolik." vzala jsem jí mobil z ruky, abych si je prohlédla.

    S Kačkou jsme se neviděli od maturity. To už je docela dlouhá doba. Kamarádily jsme se, ale ne tak moc, aby z nás byly nejlepší kamarádky.