Zůstaň / Stein27

Po dlouhé době

,,Země volá Petra." zamával mi rukou před obličejem David. Zvedl jsem hlavu a podíval se, co zase chce.

,,Co je?"

,,Ptám se, jestli chceš taky objednat jídlo." řekne podrážděně a otočí se zpět k volící tabulce, kterou už několik minut nerozhodně projíždí.

    Hlavou jsem zakýval ze strany na stranu, abych naznačil, že nic nechci. Vážně nemám chuť. Ani na lidi, ani na jídlo.

    Už jsou to tři týdny. Tři. Podělaný. Týdny. Od posledního setkání s Laurou. Ani se neozvala. Myslel jsem, že trochu ledy povolily a ona se chce bavit... Ale asi jsem se mýlil. Ani jedna zpráva. Ani jedno zavolání. Nic.

,,V poslední době jseš nějakej divnej. Jediný, co děláš je to, že si tetuješ krk nebo čumíš fo mobilu."

    Tyhle Davidovo kecy mám nejradši fakt. Pořád by jen někoho kritizoval a říkal mu, co má dělat. Jinak je v pohodě, ale občas ty jeho řeči se nedají poslouchat.

,,A to si nemůžu tetovat krk?"

,,Můžeš, ale s nikym moc nemluvíš, nikoho a nic nevnímáš a mohl bych pokračovat."

    Přijde mi, že se někdy snaží hrát na rodiče. Nebo vám to tak nezní? Zní to, že nic nedělám a jen se poflakuji. Jako by mluvil na nějakého puberťáka.

,,Tak sorry no." rohzhodil jsem rukama a vydal se směrem můj byt. Tohle opravdu nemám za potřebí poslouchat.

,,Já to tak nemyslel, Petře." zavolal na mě, ale i přesto jsem se ho rozhodl ignorovat.

    Bylo mi úplně jasné, že po tomhle kárání nastane výslech, proč se tak chovám. A na to vážně nemám náladu.

    Doma na mě už čekali kocouři. Alespoň, že tu mám někoho, kdo se mě na nic neptá.

    Pura s Diegem jsem si vzal k sobě na gauč a pustil televizi do pozadí. Chtěl jsem nějak odreagovat, ale nešlo to. V hlavě se mi dokola přehrávala myšlenka, že bych měl Lar napsat. Jenže ona se taky neozvala, tak proč bych měl psát první já? Může se ozvat sama.

    Nedalo mi to. Vzal jsem mobil a přešel do zpráv. Už jsme si na sebe dali čísla, takže si alespoň nebudeme psát jen přes instagram a čekat na toho druhého, až si zapne WiFi.

    Bohužel, tady nastal kámen úrazu. Co jí mám napsat? Však ani nevím, o čem si s ní povídat? Mysli Petře. Něco určitě vymyslíš. Seru na to. Jdu jí zavolat rovnou. 

    Klikl na telefonek a čekal až začne mobil vyzvánět. Tón vyzvánění se ozval poprvé, podruhé, potřetí, po čtvrté... Na popáté jsem to chtěl položit, ale Laura to zvedla.

,,Ahoj?"

,,Čau, neruším?"

,,Ehm.. Ne ne." odvětila svým typickým neutrálním tónem.

,,A co děláš?"

,,No.. Eh.. Vařim. Nebo spíš se o to snažím." pousmála se do telefonu.

,,Tak to tě nebudu rušit." řeknu a chystám se s ní rozloučit.

    Pokaždé se musím trefit do té nejmíň vhodné chvíle. To se ti vážně povedlo.

,,Počkej.. Proč mi voláš?"

,,Jen tak. Prostě jsem ti chtěl zavolat."

,,Tak to jo... No a jak se máš? Už jsi byl na těch tetováních?"