Moonstruck (POZASTAVENO)

IV.- Jaký pohled?

,,Co to bylo za pohled, Charlotte?"

Její vyrovnaný policejní výraz byl tentam a ona se zatvářila zmateně. ,,Jaký pohled?"

,,Když se Babineau ptal, jestli jsme spolu byli celou noc, udělala jsi divný obličej. Nerozumím tomu. Vysvětli mi to."

------------------------------

Přestala se vytáčet. ,,Probudila jsem se asi ve tři čtvrtě na dvě. Nebyl jsi vedle mě."

,,Jak to myslíš?"

,,Byl jsi pryč. Nepřikládala jsem tomu v tu chvíli žádnou váhu. Zase jsem usnula."

,,Ale teď si o tom něco myslíš."

,,Jistěže ne."

Lhala; skoro slyšel, jak v jejím policajtském mozku vrtí kolečka. Po tváři mu přelétl vylekaný výraz, než znovu nasadil neprostupnou masku. ,,Myslíš si, že jsem vstal z postele, kde jsem ležel s tebou, a vyrazil do města, abych měl vynucený sex s někým jiným potom, co jsi mě jím tak velkoryse zásobovala předchozích šestatřicet hodin, pak jsem ji zabil, sežral, vrátil se, umyl a byl celý rozžhavený a připravený se s tebou znova milovat?"

Takhle to znělo příšerně. Bylo to příšerné. Ona se cítila příšerně, ale když se mu to bude snažit vysvětlit, jen to zhorší.

Nemohla se ubránit vzpomínce na jiné mrtvoly, které viděla. Nemohla změnit skutečnost, že ona věděla, co je roztrhalo na kusy. Kdo je roztrhal na kusy.

Rozhodným krokem k ní přešel. Ona stála nehnutě na místě a srdce jí bušilo. Nikdy se ho opravdu nebála, ani toho, čím byl a co dokázal, a přesto v hloubi duše ucítila podvědomý záchvěv obezřetnosti. Přistoupil k ní co nejblíž, aniž by se jí dotýkal, dokud necítila jeho horko, jeho sílu, jeho prudkost. Nebyl na světě žádný člověk, kterému by to dovolila, aniž by svůj osobní prostor obehnala zábranami.

Ale Max Savoie není člověk.

Tiše jí zašeptal, do ucha: ,,Jak jsi mi mohla dovolit, abych se tě dotkl, když jsi tomu uvěřila byť na jediný okamžik?"

Špičkami prstů se dotkl jejích paží. A ona ucukla.

S tichou kletbou se odvrátil. ,,Odejdi, Charlotte. Prostě jdi."

Jeho monotónní hlas ji vyděsil. ,,Maxi?" zeptala se tiše, skoro plačtivě.

,,Musíš mě považovat za hrozné monstrum. Jak mě můžeš vystát?"

,,Maxi." Natáhla se k němu, ale on couvl a vrátil se na druhou stranu svého stolu. Když na ni znovu pohlédl, měl kamennou tvář.

,,Nenech svého parťáka čekat, detektive. Jistě musíš navštívit důležitější místa."

Charlotte mu dlouho a neústupně hleděla do očí. Věděl, že se jen tak nestáhne. Ne když je tak zuřivá, hrdá a smělá, což ho fascinovalo a pobuřovalo zároveň. Copak si neuvědomuje, že by ho dokázala zničit jedinou nepatrnou změnou výrazu, zábleskem v očích, který by prozradil, že se touha proměnila v odpor, na který se vždy připravoval? Ale ona se neustále tvářila neutrálně - přitom ty smělé, exoticky krásné rysy by dokázali rozdrtit odvahu muže s cílevědomou krutostí nebo skrýt zranitelný svět bolesti za tvrdýma anyxovýma očima.

Najednou se její strnulý postoj uvolnil a ona odkráčela ke dveřím tak, jako dělala všechno - s nemilosrdnou jistotou.

Když se za ní zavřely dveře, rozechvěle vydechl. Rychle se znovu nadechl, zhluboka a silně, aby se povznesl nad všechen ten zmatek, který v něm vířil. S tím se vypořádá později. Teď se musí postarat o obchody.