Moonstruck (POZASTAVENO)

V.- nápad

,,Jen proto, že ti dovoluju dál dýchat, si nemysli, že je v tom nějaká sentimentalita nebo hloupost. Vím moc dobře, co jsi zač - a v okamžiku, kdy přestaneš sloužit mým zájmům, ti vyrvu srdce a spolknu ho celé, dokud bude ještě tlouct."

,,O tom jsem ani na okamžik nezapochyboval, Maxi."

Max se odmlčel a hodnotil Petitjohnovu reakci. Srdce druhého muže bušilo jako o závod. Potil se, dýchal mělkými, vystrašenými nádechy. Jimmy naučil Maxe nemilosrdně využívat strach, a dokud se bude T-John bát, bude nad ním mít aspoň nějakou kontrolu. Aby to zdůraznil, nechal své oči rozpálit do ruda a zčervenat i svá bělma. Jediným mrknutím se mu vrátil normální vzhled.

,,Dobře. Pak si rozumíme."

Napadlo ho ještě něco.

-----------------------------------------

,,A pokud se něco stane Charlotte Caissieové - řekněme, kdyby ji přejelo auto, spadl na ni trezor z druhého patra, kdyby dostala nějakou smrtelnou nemoc nebo ji zastřelili během vloupání - budu to klást za vinu tobě a jenom tobě. A Francisi," dodal skoro konverzačním tónem, ,,budeš prosit, abych sežral tvé srdce syrové, jen proto, abys mohl umřít. Rozumíš?"

,,Rozumím, Maxi."

Odešel z kanceláře, tiše za sebou zavřel dveře a pak se loudal, aby slyšel Francise Petitjohna, jak si na druhé straně mumlá pro sebe.

,,A ty to taky pochopíš, ty nafoukanej zkurvysynu. Tak se v tom křesle moc neuvelebuj."

-----------------------------------------  

Cummingsovi bydleli na St. Charles v Garden District. Rozlehlý dům byl naprosto zachovalý, měl věžičky, byl zdobený tepaným železem a posetý pestrými barvami popínavých rostlin a keřů. Interiér byl hřejivý a plný otisků rodiny. Po římsách krbů a stolech byly rozestavěné fotky; ceny, chlubící se vším možným od roztleskávání a závěrečných studentských proslovů až po rozpravy a vědu, byly hrdě vystavené v osvětlených vitrínkách. Na stolku byla rozložená rozehraná šachová partie, jež čekala na další tah.

Cé Cé si představovala pokoje plné smíchu a rozhovorů. Ne tyhle hrůzné, tiché následky smrti.

Rozhovor byl obtížný. Jaký jiný by také mohl být rozhovor o ztrátě milované osoby? Ona a Babineau seděli obklopeni připomínkami života a radosti, drželi drobné šálky oříškové kávy a talířky s malými sendviči bez kůrek, které jim dala Noreen Cummingsová s nervózní pohostinností, jež bránila tomu, aby ji šok zasáhl příliš hluboce, příliš brzy; stoicky sledovali, jak Simon Cummings vzlyká do dlaní nad nezodpověditelnou otázkou: ,,Proč?" Nebylo co dělat, jen rozpačitě balancovat tím křehkým porcelánem a čekat.

Nakonec jim Cummings věnoval svůj pohled, jako by si jich poprvé všiml, a zármutek v jeho očích ustoupil hněvu. I když byl zničený žalem, stále měl charisma, které ho dostalo z obchodu k volbám. Cummings byl vysoký, atletické postavy a s rozpuštěnými bílými vlasy, ostře řezanou čelistí a tvrdým pohledem byl ztělesněním jižanské mužnosti. Vyvolával obdiv svou elegancí a uznání obyčejných lidí svou láskou k rodině a dobročinností. Staré dámy ho chtěly objímat a ty mladé k němu chtěly vzhlížet. Muži se jím necítili natolik ohrožení, aby do sebe nekopli pivo a neotevřeli své šekové knížky. Byl to muž v pohybu - ale v tuhle chvíli to byl truchlící otec.