Moonstruck (POZASTAVENO)

Prolog

Ozvalo se tiché dunění.

Nejdřív si myslela, že je to motorka v některé ze vzdálenějších ulic.

Bez obav šla dál s klíči v ruce a stále se usmívala vtipu, který jí před odchodem z klubu řekla jedna z kamarádek. Snažila se upamatovat na pointu, aby ho mohla převyprávět, až o víkendu pojede domů na večeři. Něco o farmáři s galonem (=anglická míra, je to asi 4,5 litrů) barvy a starou paní, která nese kuře... Na vtipy byla nemožná. Její táta, který měl brilantně dokonalý přednes, rád říkával, že jediná věc s horším načasováním, než má ona, je její staré volvo.

Zhluboka se nadechla nočního vzduchu, aby zahnala podroušenost z posledního drinku - nějaký ovocný výtvor, který ji poslal chlapík od vedlejšího stolu v naději, že ho pozve, aby si přisedl. Ale byla to dámská jízda a některá pravidla nelze porušit. Ke stolu mohly jenom osoby s estrogenem v těle. Místo poděkování se usmála a zadoufala, že si jí odchytí u dveří a vezme si její číslo. Ale mezitím ho zaujala kratičká sukně na tanečním parketu, a než odcházela, už se muchloval u záchodků s jinou. Ach, ano. Zase to načasování.

Přešla Decatur (=park) a zamířila k parkovišti, kde ve tmě stálo její promáčklé volvo. Když přijela po práci, hlavní parkoviště bylo plné, takže musela zajet až do tohohle zapadákova. Procházka jí nevadila. Vánek od Mississippi ji chladil na pažích a tvářích, což byl balzám po upoceném odpoledním horku.

Opustila dlážděnou část parkoviště a pod podpatky jí chroupal štěrk. Slyšela vodu a osamocený zvuk velkého nákladního člunu plujícího po řece. Za zády ještě vnímala tlumené veselí New Orleansu, ale tam, kam mířila sama ve tmě, bylo ticho. Až na klapot jejích kroků a náhlý hluboký záchvěv, když se znovu ozvalo to zadunění.

Co to bylo? Znělo to jako vrčení nějakého obrovského psa.

Ohlédla se přes rameno a zrychlila krok, i když na opuštěném parkovišti nic neviděla. Pravděpodobně zatoulané hladové zvíře, které čmuchá kolem přeplněných popelnic a snaží se ji zastrašit.

Měla některou z dívek požádat, aby šla s ní. Ale ona milovala peprnou zábavu ve Francouzské čtvrti a ještě nikdy se tu po setmění nebála.

Když došla ke svému autu, oddechla si úlevou. V tlumeném světle z jiné části parkoviště viděla svůj odraz v okénku auta - krásná mladá žena... které se za zády zvedá něco obrovského, temného a nerozeznatelného.

Vypískla leknutím a klíče dopadly na štěrk, když se otočila a přitiskla zády k autu. Byla zmatená, a pak se jí ulevilo, když tam uviděla stát muže. Protože to nebylo to, co viděla v té kratičké, děsivé vteřině, jak se nad ní tyčí s rudýma, lesklýma očima.

Už žádné ovocné koktejly! Srdce jí bušilo jako o závod, když si stále dokola opakovala tu přísahu.

Byl vysoký, tmavý a pohledný takovým tím bezohledně domýšlivým způsobem a hezky oblečený. V černém obleku nevypadal jako někdo, kdo se potuluje venku, aby jí sebral peněženku.

Pomalu a s laskavým šarmem se usmál a promluvil hlubokým, příjemným hlasem: ,,Promiňte, Sandro. Vyděsil jsem vás?"

Když uslyšela, jak vyslovil její jméno tím vřelým konverzačním tónem, uvolnila se. Je to někdo z médií, kdo hledá senzaci? Propána, nevypadá snad zas až tak opilá, nebo ano? Táta by ji zabil. Nebo je to někdo, koho poslal její otec, aby na ní dohlédl? Říkala mu mnohokrát, že to není nutné. Ale vzhledem k tomu, že jí srdce zběsile tlouklo na hrudní koš, jako by se snažilo vyťukat pochodovou píseň na xylofonu, nehodlala teď zpochybňovat jeho moudrost.

Nervózně se zasmála a přiznala: ,,Jen trošku."

,,Jen trošku? Pak se budu muset víc snažit, že?"

Stále s úsměvem odkopl její klíče pod volvo.

Na jednu nekonečnou vteřinu se jí sevřel žaludek, než pochopila, že je v nebezpečí. Tohle není jeden ze zaměstnanců jejího otce. Není ani od tisku. A jde mu o něco víc než o drobné v kapce.

Přelétla očima parkoviště, ale byli tu naprosto sami - jenom oni dva pod temnou pouliční lampou. Pak si všimla, jak se na štěrku třpytí rozbité sklo z krytu lampy.

,,Co chcete?" řekla vyděšeně.

,,Chci, aby sis se mnou zahrála hru, Sandro. Ty budeš utíkat a já tě budu honit."

Zírala na něj očima vystřelenýma nepochopitelnou hrůzou. Vypadal tak normálně, tak důvěryhodně.

,,Dokonce ti dám náskok."

,,C-co?" koktala a nechápala, oč tu jde.

Dokud se jeho úsměv nerozšířil a neodhalil děsivě ostré špičáky. A jeho oči zlatorudě svítily.

,,Utíkej!"

Vykřikla a dala se na útěk, ale uklouzla na štěrku a spadla na ruce a kolena. Kamínky jí potrhaly jemnou kůži. Šíleně vřískala a čekala, až ji dopadne a zakousne se do ní těmi ostrými zuby. Ale on vyčkával, dal jí čas, aby se se vzlykotem zvedla, ušpiněná od kluzké, horké krve.

,,Dej do toho všechno, Sandro," vysmíval se jí, když vyrazila pryč a upustila kabelku. Doufala, že se muž zastaví, aby se do ní podíval.

Ale její flitrová taška ho nezajímala. Oceňoval, jak jí poskakují dlouhé blond vlasy, a sledoval její malý pevný zadek, jak se napíná pod přiléhavými kalhotami, zatímco se potácela na komicky vysokých podpatcích. Pach jejího strachu byl tak pronikavý a silný jako kterýkoli parfém. Lahodný.

Už cítil její chuť.

,,Hned jsem u tebe," dodal s posměškem.

Utíkala neslyšně, šetřila si dech.

Svým nadpřirozeným pohledem sledoval její zoufalý běh přes parkoviště a po chodníku a znovu se divoce a zuřivě usmál. Protože ona nemířila za světlem, kde by mohla najít bezpečí u jiných lidí, ale do stínů, kde si pošetile myslela, že by se mohla skrýt.

Hlupačka.

Pak se vydal na lov.

⬇⬇⬇⬇

Ta tady máte prolog 😊 doufám, že se vám bude líbit :*

I kdyby ho nikdo nečetl, tak ho budu přidávat, protože mě neskutečně baví 😃 ale i tak věřím, že si ho přečtete a zamilujete stejně jako já ❤❤

Tak a to by bylo asi všechno :)

PS: 967 slov :33

S láskou Vaše ⚓Katie⚓