Přišel jsem po dlouhém dni domů a padl hned do postele.
Měl jsem všeho plné zuby, byl jsem unavený, smutný, naštvaný, prostě všechno.
Všechno negativní mě teď ovládalo, ale pouze do dané chvíle.
"Lásko, ani si mi neřekl, že už si doma," ucítil jsem doteky na mém boku a polibek pod uchem.
"Omlouvám se," šeptl jsem a chytl jeho ruku, kterou jsem si přesunul na svou hruď.
"Loui, co se stalo?" Hladil místo, kde silně bilo mé srdce.
"Zase, zase ty řeči ohledně mě a Briany," vydechl jsem a z očí se mi spustily slzy.
"Miláčku," zamumlal Harry do mé kůže na krku a já tiše zasténal.
"Chceš nějak rozptýlit? Hmm?" Pomalu přesunul svou ruku na můj podbřišek a já tiše dýchal.
"Hazz," pípl jsem a stiskl deku, kterou jsem byl přikrytý.
Jeho ruka pokračovala níže a já mohl zešílet, ale v tom jsem se opět zamyslel a jeho ruku zastavil.
"Harry, nechci aby si mi dělal pokaždé když se naštvu dobře. Harry, chci aby si věděl, že tě miluju," otočil jsem se na něho a hned jsem pocítil jeho rty na těch svých.
"Taky tě miluju," zašeptal mi a věnoval mi opět další polibky.
"Hezky se vyspi," "Ty taky,"
O devět měsíců později.
Vyšel jsem z nemocnice a zhluboka jsem dýchal, nebylo mi nejlépe.
Mé zápěstí zdobil bílý náramek a mou náruč zaplnilo maličké stvoření.
Maličký Freddie Tomlinson.
Mířil jsem s ním k autu a hned do něho zapadl.
Briana odjela za svým přítelem, hned co poslala fotku na Instagram jak leží na lůžku a já vyšel s mým maličkým Freddiem, ano mým.
Jakmile jsem nasedl do auta, usmál jsem se na maličkého a políbil ho na čelíčko.
O pár bloků dále černý Range Rover zastavil a nastoupil do něho Harry, štěstím jsem byl celý bez sebe.
Konečně spolu máme miminko.
"Ahoj Loueh," vydechl a věnoval mi polibek a maličkému hned také.
"Ahoj," "Je překrásný Louih," šeptl a věnoval mi šťastný pohled.
"Já vím, Hazz," Freddie zavřel svá očíčka a usínal.
"Jsem stále nešťastný, boo," fňukl Harry a zabořil si hlavu do mého krku.
"Curly, vím že je težké všechno to, co prožíváš, pro mě je to také težké. Ale vydrž ještě chvíli, malou chvíli. Koukni, už máme společné miminko, naše maličké miminko, vždy si ho chtěl a konečně ho máme,"
"Ano, máme, ale všechny ty objížďky kolem toho.. Louisi, vždyť to dítě je vlastně tvé a Briany.. Není naše," vydechl mučivě.
"Harry, tohle neříkej," vyštěkl jsem naštvaně a oba jsme se od sebe drželi trochu dál.
Dojeli jsme domů a každý jsme šel po svých do útrob našeho domu.
S pláčem jsem uložil malého Freddieho do postýlky a padl do naší postele.
Harry měl pravdu, bylo to strašné, ta bolest a ty samé kecy, samé nepravdivé zprávy a samé nepravdivé vztahy.
"Lou, omlouvám se," uslyšel jsem tiché vzlyky a pak ucítil teplé objetí.
"Hazz, prosím. Máme teď miminko a jsme spolu, to nejsi rád?" Přitulil jsem se k němu a zavřel jsem oči.
"Já vím, jsem rád, moc rád. Jen mě mrzí, že o tom neví celý svět, že naše fanynky nemůžou sdílet tu lásku s námi," opět tiše vzlykl.
"Curly, oni ji s námi sdílí, ve všech směrech. Ví o všem, ví i o našem miminku, našem miminku, které semnou vychováváš, ty a já,"
"Ty a já,"
