"Zayne," vzlykl tiše Louis a pomalu k němu přicupital.
Jeho krasné studánkové oči byli nyní červené a unavené od pláče.
"Louisi, neměl by si už plakat," vydechl tiše černovlasý a Louis se rozvzlykal ještě více.
"Jak?! Jak mám přestat když to nejde?! Vždyť mi umíráš!" Plakal brunet a Zayn se pomalu posadil na postel.
"Lou, společně to zvládneme, lásko bude to dobrý, dostanu se z toho. Bude to jen trochu déle trvat," vydechl Zayn a stáhl si bruneta na klín, věnoval mu polibky do vlásků a tiskl ho k sobě jako by to byla jejich poslední noc.
Nikdo z nich však nevěděl, že ano.
Louis si lehl do Zaynovi náruče a tiše vzlykal, nemohl zkrátka přestat.
Přemýšlet nad tím, že jeho přítel má rakovinu a je na tom dost špatně ho dostávalo do kolen.
Zayn zase přemýšlel, co dělat aby Louisovi ulevil.
Nevěděl jak mu pomoci, vždyť se trápil víc než on sám.
Jeho zdravotní stav ho nijak nezajímal, on chtěl jen aby jeho přítel přestal být smutný a žil na plno.
"Lou?" Zašeptal tiše do tmy a Louis se k němu hned natáhl.
"Myslím, že bysme si mohli adoptovat holčičku, kterou si tak chtěl," usmál se na bruneta.
"Bože, opravdu?" Pískl Louis nadšeně a objal svého přítele kolem krku.
"Chci aby se menovala Lindsey," vydechl Louis zasněně.
"Já aby se menovala Abigail, ale bude to Lindsey," políbil úsměvavého Louise a ten s tichým popotáhnutím usnul, přece jen stálý pláč mu dával zabrat.
"Louisi, Lou! Loueh!" Louis se hned vzbudil a podíval se na Zayna který se kroutil v silné křeči a lapal po dechu.
"Zee!" Křikl a hned se mu snažil dostat kyslík ze svých úst dl těch jeho. Zayn se hlasitě nadechl a stiskl mu ruku, mezitím co Louis rychle volal sanitku.
"Dýchej," řekl Louis a silně panikařil, nevěděl co dělat, co řikat, jak mu sakra pomoci, nevěděl nic.
Pouze sledoval svého milence jak přivírá oči a lapavě se nadechuje.
Celý vyčerpaný už seděl v nemocnici a stále čekal, nikdo mu nic neřekl, nikdo neřekl, jak si jeho přítel vede, nikdo mu nesdělil, jak to jde a jakou má šanci.
Jenže on sám už to věděl.
Ze dveří vyšel doktor a Louis si silně prokousl ret, ne.
"Ne, prosim, ne!" Vzlykl a doktor ho chytl do objetí.
"Je mi to moc líto, pane Tomlinsone," Louis vzlykal čím dál více a pak už to nevydržel a složil se k zemi.
Tu noc se ještě on sám ocitl na lůžku a tiše vydýchával.
"Zayne," pípl a natáhl ruku ke stínu vedle sebe, byl tak blízko, ale nemohl se ho dotknout, jeho křišťálové kapky stékaly po jeho tvářích a on opět usnul.
"Tatínku?" Pípla maličká černovláska s tak krásnýma hnědýma očima, jako měl její druhý tatínek, bohužel se toho nedožil.
"Ano Abbi?" Vydechl Louis s malým úsměvem a pomalu vysadil maličkou na linku a pokračoval v dělání toustů.
"Jaký byl druhý tatínek?" Louisovi stekly slzy a holčička ho objala.
"Omlouvám se," vzlykla, neskutečně jí bolelo vidět ho jak v noci pláče, vždy myslel na druhého tatínka.
Abigail znamenala pro Louise celý svět, byla tak dokonalá.
Vždy když plakal, přišla do ložnice a začala ho hladit po vlasech. Rozesmála ho a usínala s ním v objetí.
"Byl to ten nejlepší přítel na světě, zlatíčko," vydechl a políbil maličkou do vlásků.
"Miluju tě," vydechl maličké a ta ho jen stiskla více do svého objetí.
"Já tebe a i druhého tatínka," vydechla a ukáply jí slzičky, tak moc ráda by ho chtěla mít se svým tatínkem u sebe.
