And yet so different-CHAPTER #12

8.3K 416 134
                                    

Sunday

   Učila jsem se pořád svůj text a opakovala si dokola všechny fráze. Nemohla jsem se ale pořádně soustředit, protože mi každou chvíli měl zavolat Harry a vůbec netuším, jak se k němu mám chovat. Byl tak upřímný. Tak jiný. Byla to snad jediná chvíle, kdy jsem si myslela, že v něm je něco víc.
Pomalu mi začalo docházet, že to, co jsem napsala do toho milostného dialogu, nedokáži říci Harrymu do očí. Nedokáži to zahrát, a to je vzhledem k mým hereckým zkušenostem dost nepochopitelné.

Najednou mi zazvonil mobil v tašce, a tak jsem se pro něj nervózně natáhla. Neznámé číslo. Musí to být Harry, ale jak vlastně zjistil mé číslo? Zvedla jsem to a mobil přiložila k uchu.

,,Halo? Kdo je to?'' zeptala jsem se nejistě a z druhé strany bylo slyšet, jak někdo vyfukuje kouř z cigarety. Pohoršeně jsem nad tím nakrčila obočí a vyčkávala.

,,Kdo asi?'' odpověděl chraplavý hlas z druhé strany a mně se rozbušilo srdce. Od té chvíle, co jsme spolu měli tu menší slovní potyčku, se bojím cokoli říct, abych ho nějak nepodráždila.

,,Harry,'' hlesla jsem a dodala. ,,Jak si zjistil mé číslo?''

,,Nemysli si, že si tu jediná chytrá.'' Ironicky se uchechtl a zase vyfoukl velké množství kouře. ,,Mám přijít k tobě, aby sme si přeříkali tu sračku?''

,,Není to... špatný text a vyprošuji si, aby jsi se mnou mluvil, když kouříš tu nikotinovou tyčinku. Můžeš přijít, ale prosím, ať tě nikdo nevidí. Ještě by si mohli myslet, že-'' nedopověděla jsem to a začervenala se.

,,Že spolu šukáme?'' dodal Harry a já zrudla ještě víc. ,,Neboj, to fakt nehrozí, když slyším, jakou máš zase náladu.
Až budeš ale někdy pod vlivem alkoholu, tak si třeba užijem, puso. Sem tam hned, čau!'' A típl to. Opařeně jsem hleděla na černý displej a v duchu na něj sesílala všechno špatné.
Jak si může myslet, že bych s ním někdy... Pro pána!

Rozhodla jsem se, že se převlíknu, protože v teplácích se před ním opravdu nehodlám ukazovat. Vlasy jsem si svázala do drdolu a oblékla si čistě bílé džíny. Když jsem si oblékala tmavě modrý svetr, který jsem si chtěla dát jen na podprsenku, protože mi bylo horko, ozval se za mnou zase ten příšerný nakřáplý přízvuk, který mě vždycky dokázal rozdráždit.
Teď jsem byla zády k němu, měla na sobě jen béžovou podprsenku a ve ztuhlých rukou držela onen svetr. Za normálních okolností bych si ho ihned oblékla, ale teď jsem nebyla schopná vykonat ani jeden pohyb.

,,To seš na mě tak nažhavená, že si necháváš jen podprdu?'' zachechtal se a já konečně pochopila, že by bylo opravdu nejlepší, si ten svetr raději obléknout.

,,Normální kultivovaní lidé klepou, než vejdou do místnosti. Ale jak tak koukám, ty mezi ně rozhodně nepatříš!'' Červená, až na sedacích partiích, jsem se k němu otočila. Samozřejmě už se zakrytou horní částí těla.

,,Možná jsem chtěl prostě vidět, jak se převlíkáš, puso,'' ušklíbl se a rozvalil se na mé posteli s botami na nohou.

,,Za prvé, neříkej mi puso! Za druhé, už jsem ti řekla, že ty tvé triky na mě neplatí! A za třetí, můžeš si prosím, alespoň zout boty, když už se musíš všude rozvalovat?'' vyjela jsem hned na něj. My dva nemůžeme mít nikdy normální ani klidný rozhovor. Tak strašně mě vytáčí!

,,Proč se ti nelíbí, když ti říkám puso?'' optal se nechápavě a já si založila ruce na prsou.

,,Proč asi, ty chytráku? Protože je to divné oslovení. Nelíbí se mi. Připadám si pak jako nějaká naivní holka, kterou denně...to...'' Zase jsem to nedokončila a on se opět uchechtl.

And yet so different - ff - H.S.Where stories live. Discover now