And yet so different - ff - H.S.

And yet so different-CHAPTER #13

  JSEM ZPÁTKY! :D

Dala jsem mu facku. Křičela jsem na něj. Křičela jsem na něj a lidé si mysleli, že je to součást scénky. Ponížil mě. Rozbrečel mě. Zhnusil se mi.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a lehla si na svou postel. 
Opravdu ho nenávidím. Myslela jsem si, že bychom spolu mohli alespoň trochu vycházet, ale aby na mě řval a říkal mi takové věci, tak to o to ''přátelství'' s ním opravdu nestojím. Setřela jsem si slzy a došla ke stolu, na kterém ležel diář od Harryho. Naštvaně jsem ho rozevřela a nalistovala čistě bílou stránku na konci.
Vybiji si ten vztek alespoň takhle:

Harry Styles:

  Štve mě jeho arogantní postoj a neustálé připomínky na mou osobu. To, jak se vždycky povýšeně napřímí a probodne mě tím svým uhrančivým zeleným pohledem. Nemám ráda jeho povahu, protože si myslí, že může všechno. Nemám ráda celého Harryho Stylese, až na jednu malou část.
Tu, v které má uschované vzpomínky na svou matku.
Jedině tyhle vzpomínky z něj dělají člověka, jinak je to ztracený případ. Chtěla jsem mu pomoci, ale teď už vím, že jemu pomoci není.
On už tímhle zůstane a nakonec bude litovat dne, kdy mi řekl ta hrozná slova.
Kdy mě ponížil, i když si všichni mysleli, že je to jen v rámci divadelní scénky.

Harry Styles je nevypočitatelný pyšný sobec, jenž nechápe, že lidé mají také city.
Nedokáže být empatický ani ohleduplný k okolí. Je jen zaslepený sám sebou a na lepidlo, které ho tak zaslepilo, neexistuje žádné ředidlo! Harry Styles má ledové srdce, které je tvrdší než diamant. Nenávidím ho. Nenávidím ho hned z několika důvodů!  A jeden z nich je, že ho stále potkávám...

Zaklapla jsem diář a ztěžka vydechla. Připadám si tady na škole jako úplně někdo jiný. Mé chování, mé způsoby i lidé, s kterými se setkávám, jsou otřesné.
Kromě Edwarda a Emmy jsem nepotkala nikoho normálního.
Kdyby mě pan učitel nedal do dvojice s Harrym, všechno by bylo jednoduší. Mohli jsme spolu ''vycházet'' a ne se zase pohádat. Tentokrát jsem s ním ale skončila, nehodlám se nadále ponižovat!

*

Tuesday

  Dnes jsem opět vstala dříve, než zazvonil budík a protočila oči pobaveně nad tím, v jaké poloze se nacházela Emma. Hlava jí visela z postele a nohy měla opřené o pelest. Zaplula jsem do naší malé koupelny a provedla ranní hygienu. Na sebe jsem si oblékla béžové džíny, bílý svetr a nude kabelku. K tomu normální bílé vansky a vlasy jsem si svázala do drdolu.
Když jsem se podívala do zrcadla, vypadala jsem jako vždycky. Žádná změna. Prostě já.

Na Emmu jsem se rozhodla nečekat, protože byla v říši snů a do začátku vyučování měla ještě hodinu. Chtěla jsem být chvíli sama, a tak jsem se vydala směrem k velké vrbě.
Sedla jsem si na dřevěnou lavičku a sledovala východ slunce. V ruce jsem třímala svůj mobil a povzbuzovala se k tomu, abych zavolala mamce. Vytočila jsem její číslo a po prvním zapípání ho zvedla.
To je pro mamku typické. Mobil má vždy u sebe a není možné se jí nedovolat.

,,Mami?'' hlesla jsem.

,,Oh, Liv, to je dost, že mi konečně voláš!'' zvolala, až příliš nadšeně, a bylo slyšet, jak si do rychlovarné konvice nalévá vodu.

,,Jo, mami, neměla jsem moc čas-'' začnu se vymlouvat, ale mamka mě přeruší.

,,Co jsem ti říkala o používání slova ''jo''? My odsouhlasujeme jedině slovíčkem ''ano''! Pamatuj si to!'' poučila mě naprostou zbytečností a já si povzdechla. Možná mají ostatní pravdu. Možná jsem až příliš slušná.