And yet so different - ff - H.S.

- Epilog -

Nobody's point of view

O tři roky později

Japonský voják zaměřil na vysokou postavu, která právě tahala z pole zraněného vojáka. Nevnímala okolí a chtěla jen pomoci příteli, který byl zasažen do boku.
Japonec mířil na srdce, tak jako vždycky, protože když strefil srdce, byla malá šance přežít.
Vysoká postava se na okamžik narovnala, protože potřebovala zkontrolovat dění okolo.

V pozadí se ozývaly výstřely a ohlušující rány. Postava se chtěla opět přikrčit, ale nestihla to, protože jí malá kulka prolétla širokou hrudí. Té s širokými rameny a vlnitými vlasy.

Tomu Harrymu, který před třemi lety vstoupil do armády.

Chytl se za místo, kam byl strefen, a uslyšel další ránu, která skolila na zem samotného Japonce.
Někdo se k Harrymu rozběhl a zachytil ho těsně před tím, než stihl dopadnout na hlinitou zem.
Držel se na srdci. Měl totiž pocit, že přesně tam byl zasažen, ale nebyl si zcela jistý.

A v ten moment, kdy se díval do nebe, v ráně mu pulzovalo a nemohl se nadechnout, myslel na ni. Na Olivii. Jak právě přebírá cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Tak, jak si vždycky přála. On v ní věřil. Věřil, že to zvládne, protože byla výjimečná.

Viděl její krásný úsměv. Její modré oči a rty. Objímal ji. Prsty ji hladil po kůži, aby si na ně vtiskl její vůni. Líbal ji. Skoro cítil její rty, i když byla daleko. Zavřel oči. Právě teď byla u něho. Držel ji a nepouštěl.

Chovala ho a brečela, ale nemusela brečet, protože právě teď byli spolu. V jeho představách ano.
Nechtěl otevřít oči, vlastně ani nemohl, nedokázal to.
Víčka mu ztěžkla a cítil, jak se mu pomalu zpomaluje tlukot srdce.

Kdysi to srdce tlouklo jenom pro ni.

Ponořil se do toho snu úplně.

Teď už nebojoval.

Nemusel.

Jeho boj skončil.

*

   A ona se usmívala a tekly jí slzy, protože v rukou držela zlatou sošku. Tu, kterou si vysnila už jako malá.
Pronášela děkovnou řeč a zmiňovala všechny důležité osoby v jejím v životě. A zmínila dokonce i Harryho, protože ji tak neskutečně mrzelo, že tu nemůže být s ní.
Že i když jsou to už tři roky, co ho neviděla, tak pořád doufala, že vlítne do místnosti tak, jako to uměl jen on, a začne nahlas tleskat.

Jenomže se to nestalo.

Místo toho jí po skončení večera zazvonil telefon v její šatně. V té šatně, kde měla zrcadlo se světýlky a všechny věci na točení. Sundavala si zrovna perlový náhrdelník, takže jí zůstal v ruce, když telefon zvedala.

Liv's point of view

,,Prosím?'' hlesla jsem do telefonu a dívala se na svůj odraz v zrcadle. Byla jsem už unavená, protože jsem se poslední dny vůbec nevyspala.

,,Dobrý den, slečno Sparksová,'' ozval se hlas, který mi byl velmi povědomý.
Moc lidí mi nevolalo, měla jsem jen soukromé číslo. Kvůli fanouškům, protože už se mi jednou stalo, že zjistili mé číslo a telefon mi zvonil každou minutu.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem zmateně. ,,Kdo volá?'' Člověk na druhé straně si odkašlal.

,,Nevím, jestli si mě pamatujete, už Vám raději tykám, když jste teď paní herečka. Jsem Desmond Styles. Otec Harryho a Edwarda,'' oznámil mi a já se zasekla v pohybu.
O Edwardovi jsem naposledy slyšela před pár měsíci, když mi posílal dopis se sdělením, že jeho léčení zabírá a že bude moci dlouho žít.
Už jsme se před dobou usmířili a hovořili spolu jako dospělí lidé. To, co se kdysi stalo, tomu už bylo dávno zapomenuto. A o Harrym... o tom jsem neslyšela naposledy, když nastoupil do letadla a zmizel z mého života.