Famiglia - In the name of love

~35~/Feel like home/

Zayn

„Čau." Zamumlal jsem na půl pusy a nalil si kávu. Tina odešla, nechala mě a těch pár dalších, co už bylo vzhůru v kuchyni samotné.
Když se objevil zbytek, stál jsem v čele stolu a řval. Všichni se krčili, pošilhávali po mé zbrani, co ležela na stole a byla odjištěná. S odporem jsem se díval na Louise a jeho přeražený nos. Seděl vedle Liama, ten jej ochranitelský držel kolem ramenou a kdyby nebyla situace tak vážná, začal bych se smát.
Modroočko mělo ve tváři blažený výraz...

Bylo mi u prdele, že dva z mých nejlepších střelců, jsou po smrti. Že je zabil další, výborný střelec. Byl jsem ochotný povraždit celý gang a najít klidně nové členy, jen aby tady byl už klid! Aby nikdo nesahal na to, co je moje a aby nějací předpojatí čuráci, se nesnažili zabít přítele, který byl pro mě skoro bratrem.

Chvíli v domě, pak pátrací akce. Několik zpráv, co se k nám donesly, nebylo příznivých a vysvětlovat malým holkám, která pláčou a chtějí tátu, že tatínek bude v pořádku a půjdu ho najít, bylo pro mě až moc těžké.
Nechal jsem děti na starost Tině, nechal ji tam hlídky a se zbytkem vyrazil pátrat. Děsil jsem se, že až Rocka najdeme, bude mrtvý. Co bych dělal s jeho dětma? Neměl jsem k nim vztah, nenechal bych si je, nezachoval bych se jako táta, když on nechal v domě růst Nialla s Harrym.
Dítě jsem neplánoval a pokud ano, chtěl bych, aby mělo oči Sophie, ne nějaké cizí ženy. Hořce jsem si pomyslel, že jsem parchant a modlil se, aby Rock žil.

Konečně jsme ho našli. Byl zubožený, domlácený, s několika modřinami po obličeji a přišel o pár zubů. Posílal nás pryč, odmítal odejít a když do dřevěné bedny, vedle které ležel, se zavrtala kulka, došlo mi že jsme v hajzlu. Čelist mi tepala, když mě Rock uhodil rukojetí zbraně a znovu zasípal, ať vypadneme.
„Musíme odtud, nejsme na tohle vybavení!" Ječel mi Niall v zádech, zatímco odtahoval Rocka. Jistil jsem jej, náboje všem docházeli a několik mrtvol přepadlo přes plošinu, ze které po nás stříleli. Kousek ode mě, asi metr po pravici, zaskučel Liam. Třepal se jako ratlík, ale stále mířil s jistotou a nevnímal, jak z něj chčije krev. Schytal to snad všude, byl horká hlava a i když střelec byl výbornej, potřeboval při akcích lidi, co jeho chránili. Teď to nikdo dělat nemohl a snad za každou kulku, co schytal, zabil dva.
Jen periferně jsem zahlédl chlapa, jak seskočil z plošiny a proplétal se bordelem po hale. Šel po Liamovi a já odmítal dovolit, aby mi tu z nich někdo zařval.
Strhl jsem jej k zemi na poslední chvíli, v boku mě píchlo a teplo, co mě okamžitě polilo značilo, že mě trefil. Zmrd!
Vyhrabal jsem se na nohy a bez přemýšlení šel k němu, měnil si zásobník a to byla chyba. Mozek se mu rozletěl kolem, padl naznak a bylo ticho.

„Mizíme!" Zachrčel jsem a s pomocí dalšího, vytáhl Liama na nohy.

Tina se nad námi hroutila, obvolal jsem několik lékařů, co mi něco dlužili a z domu vznikla polní nemocnice. Mě šila Tina, byla lepší, jak nějaký doktor, za ta léta, co byla u táty se naučila snad vše.

„Kde je Sophie?" Unaveně jsem k ní zvedl oči. „Je v pořádku." „Ale kde? Zayne... Jde tu šeptanda. Ví, že v domě není a je známo, že jsi další noc tady nespal." „Tam, kde je se k ní nikdo nedostane a pokud to někdo zkusí, zabiju ho. Tino, věř mi, je v pořádku. Má-má mě ráda a já ji. Řekli jsme si to." Usmál jsem a sevřel ji v náručí. „Ona mě nechce pustit a byla by nejraději, kdybych sem už nechodil a byl jen s ní." Něžně se usmála a dala mi pusu. „Porušíš slib?" „Nevím..." Vymanil jsem se ji z objetí a šel se podívat na Liama. Ležel v kuchyni na stole, nad ním dva chirurgové. Byl jen v lokále a pobaveně se na mě podíval. „Díky." „Máš za co." Oplatil jsem mu stisk dlaně, zkontroloval ostatní a zavřel se v pracovně.

Kurevsky mě bok bolel, měl jsem chuť se svalit na pohovku a bolest zaspat, místo toho jsem ale hledal mobil. Žádná nová zpráva, zjevně ji to přestalo bavit. Sms ode mě byly strohé, nic neříkající, spíš jakoby naznačovaly, že mi vadí si vůbec psát.
S úsměvem na rtech, jsem mobil odhodil. Vesele mi štěbetala do ucha a bylo mi jasné, jak je šťastná že jsem ji zavolal. Co na tom, že jsem se přitom svíjel bolestí.

Dokodrcal jsem se domů. Bytem se linula vůně jídla a já za sebou tiše zavřel dveře. Když jsem ji uviděl u linky, v mé mikině, dokonce si přivlastnila i mé tepláky, přestal jsem myslet na bolest a chtěl tu malou holku sevřít v náručí a říct, že končím.
Že spolu odjedeme pryč ze Států a budeme žít úplně jinak. Ten obrázek byl totiž dokonalý a já pochopil, proč na mě táta dělal gesty, abych byl potichu, když přišel neohlášeně domů. Opíral se o zárubeň, díval se na mámu, jak mi chystá večeři, povídá si se mnou a já – už od mala jsem byl vyčůraný – jsem se v tu chvíli začal ptát na tátu. Jak moc ho má ráda, a jestli má rád on nás. Táta se jen pobaveně uculoval a mamka, aniž by se otočila mi opakovala, že tatínka miluje a on miluje nás. Jsme to nejdůležitější, co kdy měl a kdyby se o nás tak nebál, žili bychom s ním. Táta ji pak vyděsil, když ji objal a mě hubovala, že jsem lump.

Sám jsem se teď o zárubeň opíral a mimoděk se podíval ke stolu, kde nikdo neseděl...

***********************************************
Děkuji za komentáře :o) ♥♥♥♥