Famiglia - In the name of love

~65~/I'm glad you're awake, Zayn/

Zayn

Usnula mi v náručí, uplakaná ale šeptajíc, že moje náruč je jediný místo, kde se cítí bezpečně, protože ví, že já ji nepustím.
Hladil jsem ji dál, když spala a přemýšlel, kam jít. Nechtěl jsem zůstat ve Státech, pořád se mohl objeví někdo, kdo by nás nějak poznal, nebo nás zradí doktorka...

„Kde jsi byl?!" Sophie byla bledá, s bolestí vepsanou ve tváří stála na rozklepaných nohou a schovala se mi do náruče. „A kde jsme?!"
„Támhle," Ukázal jsem na přístav. „Odplouvá za dvacet minut loď, směr Anglie... Zaplatil jsem převoz auta, s námi. Byl tam ještě volný pokoj na té lodi... Cesta bude trvat pár dní, ale... Začneme v Anglii novej život, nemůžu zůstat tady." Je překvapená, ale kývá na souhlas a moje nejistota s doktorkou poleví ve chvíli, kdy ve zprávách, které jsme sledovali v kajutě na lodi, řeší její záhadnou smrt.

Nechápu to, Sophie mi vyděšeně šeptá, že je někdo, kdo po nás jde, kdo nás oba chce mrtvé, někdo od Williama, někdo z mých lidí, kdo přežil...

Usne v pláči, na smrt bledá, ledová...

„Nebyla opatrná, mluvila o vás s nějakou kamarádkou v podzemních garáží... Dedukce nebyla těžká, že jde o vás dva. Chtěla jít na policii... Dlužil jsem ti to, Zayne... LP."

„Soph, Sophi?" Budím ji, musí to vědět. „Hm?" „Byla to služba." „Cože?" Otevře oči, obrátí se se syknutím a nechápavě si čte sms. „„LP?" Kdo je LP?" „Liam... To on za to může... Chtěl jsem, jen aby mlčela... Měla to udělat. Kdyby nás nahlásila... Asi bychom se do Anglie nedostali a já už nechci vraždit... Chci žít normálně, sice za krvavý peníze, ale bez dalších vražd."

Po několika hodinách plavby, kdy jsme byli zavření v kajutě a já chodil jen pro jídlo, jsme byli konečně na místě.
Pochmurné počasí náš přivítalo a provázelo celou cestu do Londýna.
Sophie pospávala, nebo se mlčky dívala z okna. Stále podvědomě, držela dlaně na bříšku a já v duchu přemýšlel, jestli to opravdu zvládneme. Jestli to překonáme, jestli-jestli přece jen další maličké bude chtít.
Nemám tušení, jaké to je pro ženu, když ví, že v ní roste tvoreček, ale musí mít k němu vztah ihned. Velmi silný vztah, procpaný emocemi, touhou to malé mít v náručí... Ona mu dává to nejlepší aby rostlo, chrání jej ve svém těle, mluví k němu, hladí bříško a to maličké je zabalené v hromadě lásky.

„Co říkáš?" Projel jsem Londýnem. Ve tváři měla nevoli, zjevně se ji toto místo momentálně nelíbilo. Zastavil jsem v maličké vesničce pár kilometrů od hlavního města Anglie a trhl bradou před sebe.
Malej hotýlek, hádal jsem, že ho vede bezpochyby starý pán s paní a vše tam bude zastaralé a přesto dechberoucí.
„Jo... To by šlo." Většinu věcí nechám v autě. Zbraň po tátovi mám v pouzdře pod bundou, přes rameno tašku s oblečením a v ruce držím tašku s penězi. Ty v autě fakt nenechám...

„Můžeš jít?" „Jo." Vklouzne mi pod druhou paži a obejme mě. „A ty?" „Já?" „Triko se na tebe lepí... Krvácíš." „To nic, lásko. Můžu jít a v pokoji mi to ovážeš, hm?" „Kvůli mně jsi podplatil doktorku, ale sám k doktorovi nepůjdeš?" „Ne... Zahojí se to. Ovážeš mi to, přihodíš nějakej steh a bude to v pořádku." Zbledla, po zapsání se na recepci, kde se na nás naculovala brýlatá, stará žena, s drdolem šedých vlasů na vrcholku hlavy, za námi zabouchly dveře pokoje. Odhodil jsem tašky a zničeně dosedl do postele.
Neměl jsem odvahu triko sundat, Soph měla pravdu. Cítím jsem, jak krvácím a věděl, že mi ruply i ostatní stehy. Měl jsem být v klidu, jenže to nešlo. Třeba teď tady, pár dní...

„Zayne..." „Soph, to nic... Zvládneš to." „Bolí to?" „Ne." Zakousl jsem se do polštáře, potlačoval vrčení a ona, zatímco mi sešívala rány zpět k sobě, plakala.
Když skončila, přilehla mi k boku, líbala mě na rameni a šeptala, že to ví, ať se na ni podívám. Utřela mi slzy, dlouze políbila a špitla, že zajde dolů, jestli nemají něco k jídlu, nebo jak to tu chodí.
Chtěl jsem ji zabránit, ale sotva jsem se zvedl, zamotala se mi hlavy a já se sunul k zemi.

„Myslela jsem, že od toho tu jsem já." Uchechtl jsem a přivykal si na světlo. „Co se stalo?" „Omdlel jsi..." „Jak jsem se sem dostal?" Ležím v posteli, sedí u kraje a hladí mě.
„Nevěděla jsem, co dělat. Běžela jsem dolů... No, do běhu to mělo daleko. Manžel té paní je lékař. Dostali jsme tě sem a on říkal, že to nic není, ale mám ho zavolat." Zavrčel jsem a chytil ji za loket. „Viděl záda?" „Jo." „A?" „Na nic se neptal." Kývnu, ale z pokoje ji nepustím.
Hodinu po tom, co mě neustále přemlouvala, ať ji nechám jej zavolat, do dveří někdo klepe. Vyškubne se mi a dovnitř vchází chlapík.

„Jsem rád, že jsi vzhůru, Zayne."

*****************************************
♥♥♥