Famiglia - In the name of love

~76~/Baby boy/

Sophie

Chuť jíst za dva, krušná rána s hlavou v záchodě, funění do schodů, stěžování si, jak je bříško velké... Než jsem se otočila, bylo po všem.
Cítila jsem se prázdná a přitom plná. V náruči jsem držela maličké miminko a sotva jsem zahlédla jeho tvář, než jej na mne sestřička položila, problesklo mi hlavou, že jeho rysy jsou rysy Zayna.

Pocity ve chvíli, kdy se maličké, zatím bezejmenné miminko přisálo k prsu, neumím popsat. Zaplavil mě však pocit bezmezného štěstí a lásky k bezbrannému tvorečkovi.
Zvedla jsem oči od miminka a podívala se na Zayna.

Držel mě za ruku, ani se nepohnul ,skoro nedýchal a prohlížel si své dítě. V jeho tváři se daly vyčíst všechny emoce od štěstí a lásky až po strach.

„Zaynie?" „Mhm?" Zachrčí ztěžka a podívá se mi do očí. Pouštím jej, vedu jeho ruku nad zádíčka miminka a ačkoliv přemýšlím, jestli se neštítí se jej teď dotknout, chci aby to udělal. Aby cítil to maličké tělíčko, vnímal, jak miminku buší srdíčko, cítil jeho dech.
Sklonil se, v očích měl čiré zoufalství a když mě políbil a odtáhl se, jeho dlaň byla na miminku.

Tichounké zakňourání, které miminko vydalo, nás donutilo na něj pohlédnout. Mlhavě si uvědomuji, že je kolem nás ticho. Nikdo z personálu nemluví, skoro nedýchá a nechávají nám čas.

Očka, které malé rozlepí jsou tmavá, stejně jako Zaynova. Podívají se na sebe a malé očka zavře. Znovu se přisaje a Zaynova tvář se stahuje do grimasy pláče. Odvrátil na pár sekund tvář, když se otočil, měl ve tváři výraz grázla.
Potlačila jsem smích. Odmítal dát tady najevo, jak umí být citlivý a něžný.

„Tak co, maminko a tatínku, jaké dáte jméno?" „Co je to vlastně?" Zachrčí Zayn a ukazováčkem hladí malé po hlavičce.
Doktorka se široce usměje a mrkne.

„Kluk, nádhernej a sladkej." Semknu víčka, podvědomě jsem si chlapečka přála. Vědomí, že uvidím Zayna jak blbne s chlapečkem na zahradě, kde si budou kopat balónem, budou blbnout... Na pár sekund se vrátily pocity z minulého těhotenství.
Zalila mě bolest, tohle maličké mohlo být naše druhé, mohli jsme mít už chlapečka, nebo holčičku, mohli jsme mít dvě děti.

„Mám chlapečka." Přivede mě Zaynův hlas do reality. Zaostřím na něj, hryže si ret, obočí jemně pozvednuté, v očích přemíra štěstí.
„My máme chlapečka! Lásko,-" „Pane Maliku, jméno? Ještě to není všechno." „Ne?!" Zaynovi hlas přeskočí a s nevolí se dívá na sestřičku, jak nám bere synka.
„Jen ho umyjeme, tatínku, oblečeme a než se otočíte, budete mít chlapečka u sebe." Úsečně kývne, pak jej vyhodí ze sálu.
Placenta, šití... Chci Zayna, ale přece jen, u tohoto nemusí být. Uplynula další hodina, než mě sestřička v doprovodu další ženy odvezla na poporodní oddělení.

„Paní Malik bude mít pokoj kde? Pak vám předám info." „Na sedmičce. Gratuluji!" Představuje se mi staniční sestra, hladí mě po rameni a s úsměvem oznamuje, že manžela i chlapečka mám již na pokoji.

Když osamotníme, Zayn se mi posadí do postele a dívá se na malého v proskleném vozíčku. Je zavinutý v modré zavinovačce, spinká.

*****************************************
Děkuju :o) ♥
Konec... No... Asi ano, ale nechci předbíhat. Je taky dost možný, že to ještě protáhnu =D :o) 

awww...