Famiglia - In the name of love

~98~/The story of our life/

Sophie

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Zayna. Se skrčeným rtem v duchu určitě přemítal o tom, kolik co bude stát, co kde koupí a sežene... Okna, která nebyla zavřená vysklil silný vítr, střepy se válely u zdi. Několik rostlin pod okny, se vplazilo dovnitř... Byli jsme pryč několik měsíců a tady to vypadalo otřesně.

„Dáme se do práce." Kývla jsem na souhlas, uložili jsme malého do kočárku, vytáhli ze skříni polozatuchlé oblečení a dali se do úklidu. Utekla hodina, když se těžký zvonek rozezněl prostorem.
Srdce se mi rozbušilo, ale přesto jsem zamířila ke dveřím a dívala se na Bretta s Joyce. Ona měla v očích slzy, on se usmíval a hladil mě ve vlasech, zatímco mě jeho žena k sobě tiskla.
Pomohli nám, oni dva, ale i Hugo, který se objevil za chvíli.
Zatímco se poklízelo, vynášelo, Zayn prosil Bretta, ať o nás zatím nikomu neříká. Nestáli jsme o byť upřímné, ale vlezlé návštěvy sousedů z okolí.
K večeru bylo hotovo, byli jsme unavení, chtěli spát, ale ti dva se dožadovali odpovědí. Pár sekund mi Zayn věnoval pohled.
Držela jsem Zaynieho, on nás objímal, hladil malého prstem po tváři a já kývla.

„Tak jo... Svěřím se, a nezbyde mi nic jinýho, než doufat, že nás nezradíte." „O čem to mluvíš?" „Jsem bývalý Boss." „Boss?" „Mafián..." Zayn rozvážně kývl.
„Nechal jsem toho, kvůli Soph... Po tom, co ji ti, co mi pomáhali unesli, vymlátili z ní naše dítě a málem ji zabili. Utekli jsme sem, ale minulost mě dostihla a musel jsem ji vyřešit. Ty nábojnice... Přišlo jich sem pár, byla tu menší přestřelka..." „Takže ten „Malik" co se propírá ve zprávách, jsi ty?" Zayn přikývl a vytáhl se na nohy.

„Nejsem zrůda... Byl jsem, to netvrdím, ale teď jsem jiný. Změnila mě Soph, změnil mě život tady. Poznali jste nás jako pár a nikdo by ve mně zločince nehledal. Změnil jsem se kvůli Soph a musel se pro dny, které se řeší ve zprávách stát znovu vrahem. Jen jsem chtěl vybojovat pro svou rodinu bezpečí. Pochopím, když to nepochopíte... Ale my jsme tady doma, nejsem mafián, ani vrah. Nikomu bych tady neublížil, jen těm, co by zkusili ublížit Soph nebo malému." Zvedla jsem oči od chlapečka a podívala se na Joyce. Mlčky kývala, měla v očích strach a tiskla se k muži.

„Zayn není zrůda, taková, jakou jej popisují. Vím, kdo je. Vím, jaký je, vím čím byl a čím se kvůli mně stal. Věříme vám, proto vám to teď říkáme a-a jestli s námi nechcete už nic mít společného, tak dobře, jen nás nezraďte. Jeho by odsoudili a já a malý? Byla bych spolupachatel a skončila ve vezění, stejně jako on. Zayn si nic jiného podle okolí nezaslouží. Ne, podle těch, co by chtěli jeho smrt. A náš malý? V děcáku... Prosím..." Uslzeně jsem k nim pohlédla a Zayn se posadil zpět ke mně.
„Kdybych chtěl ublížit, už jsem to udělal. Nemusíte se mě bát." Kývali na souhlas ale měli se k odchodu. Zbrkle a překotně...

Následující dvě noci a dva dny, jsme nespali. Poslouchala jsem zvuky zvenčí, zda u domu neparkují policejní auta... Paranoia...

„Joyce? Brette?" „Smíme dál?" Usmál se Brett a já ustoupila stranou. Seděli v jídelně, u stolu a popíjeli kávu. Seděla jsem Zaynovi na klíně, dívala se na kočárek a čekala, co přijde.
Slova přišla po dalších minutách ticha.
Slova o tom, jak nás nezradí, jak stojí při nás, jak to chápou, ale chtějí slyšet vše. Chtějí znát náš příběh, chtějí znát život, co Zayn žil a pak i já. Neřekli jsme vše, věděla jsem, že by Joyce nepochopila, že jsem se mohla zamilovat do někoho, kdo mě uhodil...
Až na tuto část, kde byl Zayn násilnický, jsme řekli vše. Poslouchali nás, doslova ten příběh hltali a mně docházelo, jak zvláštní ta slova vlastně jsou.

Bylo to skoro jako vystřižené z knihy...