Famiglia - In the name of love

~74~/Did you think you love me?/

Zayn

Čím bylo bříško větší, tím moje paranoia ustupovala. Paradoxně...

Každou další návštěvu doktorky, jsem byl klidnější, a když jsem poprvé viděl jasný obrázek miminka uvnitř, polykal jsem slzy.

Sliboval jsem Soph do rtů, že nikdy nedovolím, aby našemu maličkému někdo, jakkoliv, ublížil. Stejně jako jí, už nikdo neublíží.
Kýve, šeptá mi s něhou v hlase, že to ví...

„Myslel jsi, úplně poprvé, když jsem byla u tebe, že budu čekat tvoje dítě?" Přišla s tou otázkou někdy na začátku pátého měsíce.
Překvapeně jsem zvedl hlavu od notebooku a zavrtěl hlavou. „A ty?" „Já? Já na to určitě nepomyslela." „Pojď ke mně." Seděla mi na klíně, s vyhrnutým tričkem a hladila se po bříšku.
„A myslela jsi na to, že se do mě zamiluješ? Napadlo tě to? Napadlo tě, že mě budeš milovat?" „V první chvílích jsem tě nenáviděla. Jenže pak..." Zaculí se, hladově a možná i omluvně, mě políbí a odtáhne se.
„Zachránil jsi mě. Teď to beru všechno jinak. Kdybys mě nechal v tom bytě... Asi bych žila někde na ulici a možná, teď, byla mrtvá. A to pak... Co mezi námi probíhalo v bytě, první mazlení, milování..." Culí se, koutky mi cukají, žadoním po polibcích.

„Jsi můj mafián." Se smíchem jsem ji odnášel nahoru, zapnul film jako zvukovou kulisu a se stejným hladem, jakým jsem ji líbal, jsem líbal i bříško. Nezapomněl jej hladit, šeptat do něj...

Po celou dobu těhotenství, jsem se ji držel v těsné blízkosti. Jakmile jsem odešel z domu, nedal jsem mobil u ruky, byl jsem připravený se domů okamžitě vrátit...
Ke konci, jsem počítal dny, stejně jako ona.
Nemohl jsem se dočkat. Šíleně jsem se na malé těšil a neskutečně se bál, jak se celý náš život změní.
Pohlaví jsme si říct nenechali. Já byl zvědavý snad víc než ona, ale respektoval jsem její přání.

Během těch měsíců, jsem dodělal za pomocí Bretta a pár dalších vše potřebné - co bylo hlavně nutné - na domě, a mohli jsme nerušeně bydlet.
Dětský pokojík byl zařízený, v ložnici nám stála postýlka a v hale u schodiště stál připravený kočárek v černé barvě.
Joyce, která byla akorát u nás, to strašně zkritizovala. Jenže já nebral černou jako barvu smutku. Pro mě znamenala eleganci a hlavně to byla jediná barva, na které jsme se oba shodli.

Se samolibým výrazem, jsem stál ve dveřích dětského pokojíčku a v duchu sám sebe chválil. Vymalováno, zdi pokreslené – má práce – pohádkovými postavičkami, a křeslo, které jsme oba chtěli, ale v obývací části vypadalo blbě mezi moderními věcmi, stálo zde. I s dekou a Soph si malovala, jak v něm bude maličké uspávat.
Bývalý pokoj, kde Brettova tetička pořádala čajové dýchánky, bude sloužit jako herna. Až malý povyroste...
Zatím jsem v něm měl kulečník a od stropu mi visel boxovací pytel.

„Zayne!" „Lásko?" Houknu zasněně přes rameno. Málem mě trefilo, když mě náhle zastudila její ruka na ledvinách.
Byla bledá, s mokrými tepláky. Za půl hodiny jsme byli v nemocnici. Strach, že by se to teď nějak pokazilo, mě nutil být klidným a přesto důsledným.
Odmítal jsem ji rodit doma, nebo někde na půli cesty.
Jen to pomyšlení, že bych já něco zanedbal a zabil svoje dítě...

„Bude to dobré!" Hučel jsem na zadní sedadlo, kde prudce oddechovala a kňourala.
„Strašně se bojím..." Sotva ji slyším, pokývám hlavou, ale už neřeknu, že i já. Teď se hroutit nemůžu.

Šla rovnou na sál, kolem mě proběhla její doktorka a za pár minut jsem jí já stál u hlavy.

Zařekl jsem se, že mě tam nedostane. Nechtěl jsem ji vidět v bolesti, chtěl jsem se tomu zbaběle vyhnout, ale když mi mačkala ruku ve chvíli, kdy byla na lehátku a prosila mě, pokud umře, abych se o to maličké postaral...

„Zaynie..." Sklonil jsem se a s pitomým úsměvem ji políbil na čelo. „Nemusíš tu být." Kňourala v bolestech, drtila mi dlaň.
„A kde bych měl jinde být, hm? Než se svou ženou." Usměje se, byť má šílený bolesti.

Měla moje příjmení, ale jen kvůli zvědavým lidem, co by mohli začít pátrat po její minulosti. To, že měla prstýnek... Nebyla moje, ne oficiálně.
„Až bude maličké větší, změníme to úplně, ano?" Mumlu ji do rtů, hladím ji po zpocených vlasech a sleduju hodiny.

Jak dlouho bude trpět?!

*****************************************************
Děkuji, děkuji :o) ♥♥♥