WHO AM I? Harry Potter

snad to není pravda

Napjatí? doufám, že se bude líbit ;)

Vůbec nevím co na to říct, jenom tu tak sedím a koukám do blba. Pak se z ničeho nic rozhodnu, nemůžu jim věřit, nechali mě na pospas mému šílenému otčímovi. Jde to vůbec odpustit? Nevím, co mám dělat. Vstanu a zdá se, že oba mí rodiče, čekají, co udělám. Vydám se směrem ke dveřím vtom se za mnou ozve Graciin hlas:,,Musíš mě pochopit, já..“,,Já tě chápat nemusím!“křičím na ni:,,Opustila jsi mě, kvůli tobě jsem měla nejhorší dětství. Nesnáším tě.“ S těmito slovy vybíhám z kabinetu a běžím, dokud nezačnu popadat dech. Rozhlédnu se, ani nevím, v jaké části hradu se nacházím. Dám se do breku. Jak mi to mohli udělat? Jak mě mohli opustit? Sedám si na zem a zabořím hlavu mezi kolena. Co budu dělat? Jak se teď nemám vídat se Snapem? Vždyť je to můj učitel, a taky táta. Táta. Velice pěkné slovo, kéž by tak pěkné slovo označovalo alespoň něco pěkného. Bloudím hradem, dokud nenarazím na známou chodbu, pak se vydávám do Zmiozelské společenské místnosti. Jak nečekané, že mě před ní čeká Snape. Nevšímám si ho a jdu dovnitř, jde za mnou a celá Zmiozelská kolej se na něj začne dívat. Nevšímám si ho a vybíhám do holčičí ložnice. Chce se mi spát, usnout ovšem nedokážu, vybavují se mi střípky z mé minulosti. Smějící se Snape a Grace, dětský domov, dlouhý a krutý život s mým otcem.  Nevím opravdu nevím co si počít, je mi z toho přebytku informací nějak nevolno. Běžím do umýváren a vyzvracím snad celý oběd. Ještě že jsem nešla na večeři. Vracím se do ložnice a jdu spát.

Probouzím se pozdě, typuju, že je tak 11. To je skvělé, alespoň nemusím na lektvary. Teď začíná bylinkářství. Běžím na hodinu. Cestu mi zastoupí Snape. ,,Mio, mohla, by jsi prosím po obědě přijít ke mně do kabinetu? Potřebuji si s tebou promluvit.“ Řekne. Ani nevím jak mě to napadlo, ale odseknu:,,Ale já s tebou ne.“ Než si pořádně uvědomím, co jsem to řekla vcházím do třídy. Všichni, včetně profesorky Prýtové se na mě udiveně dívají. ,,Máte snad nějaký problém?“vykřiknu na ně. Profesorka Prýtová se chystá něco říct, to už ale odcházím pryč. To je teda den, pomyslím si, když procházím chodbami narazím na profesora Lupina. ,,Co tady děláš? Nemáš být na vyučování?“ ptá se mě. ,,Myslím, že ne.“ Odseknu a pokračuju ve své chůzi. ,,Stalo se snad něco?“ zeptá se mě profesor Lupin. ,,Ano stalo.“zakřičím ,,nechcete mi třeba říct, že jste můj strejda, to by už bylo vážně dokonalý.“ Teprve teď mi to vše začne docházet. Běžím pryč, nechci s nikým být, nechci s nikým mluvit, ani vlastně nevím, jestli chci být…..

ještě chci poděkovat za všechny přečtení a voty. jsem ráda, že se vám to líbí :*