Story of dragon[cz]

1.část

"Bože Evergreen, jsi tak tlustá, že by se do téhle třídy nevlezl už nikdo kromě tebe." A takhle nějak vypadají urážky na mou osobu. Nejsem tlustá, ale ani anorektička. Jen se prostě líp učím a ostatním se to nelíbí. Tak mě šikanují- urážkami. Snažím se to nevnímat ale ve chvíli kdy vás někdo začne tahat za vlasy nebo podkopávat nohy už to nejde. Poslední zvonění.. Konečně odtud můžu vypadnout. Oddychla jsem si a vydala se ze školní budovy rovnou domů.

"Jsem domá!" Zakřičela jsem. Nikdo neodpověděl. Vešla jsem do kuchyně a spatřila papírek na stole. Vzala jsem ho a přečetla.

Keiro, musela jsem na týden odjet kvůli práci. Pod tímhle dopisem máš obálku s penězmi, snaž se aby ti na ten týden vystačili. Mám tě ráda Máma

Vzala jsem obálku a ohodnotila obsah. Bylo tam vcelku dost na týden.. Najedla jsem se a šla se převlíct. Bydlím jen s mámou. Táta se odstěhoval když mi bylo 5 a žádné sourozence nemám.. Je to smutný, nemám ani domácí zvíře.

Oblíkla jsem si legíny, riflovou košili a nazula svoje oblíbené vansky. Nikdy jsem takovýhle oblečení do školy nenosila. Možná bych měla lepší pověst ale na co mi je? Vlasy jsem si stáhla do culíku a na rameno vzala kabelku

Vyšla jsem z domu. Mám namířeno na jediné místo, kde se cítím v bezpečí a domov to rozhodně není. Prošla jsem lesíkem až jsem došla na malou louku. Bylo tady nádherně.

Tráva byla zelená a vcelku vysoká. Nikdo mě tady nikdy neviděl a to jsem oceňovala. Okolo les, zabraňující se sem dostat někomu neznámému. A tady na louce nádherné barevné kytky. Jemný vánek, vždy provětral trávu a moje vlasy. Proto když jdu sem beru si culík. Lehla jsem si a nechala se pohltit tím nádherným pocitem volnosti. Pak jsem ale ucítila něco divnýho. Jakoby zem vibrovala. Sedla jsem si a pozorovala okolí. Znovu ten divný pocit. Prolétla jsem louku pohledem a zarazila se u malého kopečku. Stoupla jsem si a šla blíž. Když jsem došla až tam, zvonu zavibrovala země. Kopeček se začal mírně bortit když jsem to spatřila. Černé vejce s červenými čárkami. Hleděla jsem na to jako na zjevení. Kopeček se začal propadat. Už jen milimetr a vejce by spadlo dolů do jakési propasti. A pak už padalo. Nepřemýšlela jsem a chytla ho. Stáhla ho k sobě a couvala od díry. Když jsem byla dostatečně daleko svezla jsem se na kolena a prohlížela si to vejce. Vyzvedla jsem ho víš k slunci, a v tu chvíli jsem se rozhodla. Skořápka totiž začala prosvítat a ukázala mi tvora uvnitř sebe. Zatajila jsem dech. Připadalo mi to jako bájné zvíře. Asi proto jsem se rozhodla si ho vzít domů. Jak se říká, působil na mě mateřský pud. Nemohla jsem ho tam nechat. Už jen proto, že se ten malý tvoreček ještě ani nenarodil. Opatrně jsem ho vložila do kabele a vyšla domů. Procházela jsem ulicí, když jsem si všimla party z naší školy. Shodila jsem pohled na svoje vansky a šla dál.

"Hééj kotě." A sakra. Podívala jsem se na blonďáka s hnědýma očima. To bylo poprvý co ten úsměv patřil mě.

"Seš mi nějaká povědomá. Dokonce bych řek, že tě znám ale nemůžu si zpomenout jestli máme takovouhle kočku ve škole." Kdyby si jen věděl.

"Ehmm.. Promiň ráda bych tu s tebou přemýšlela ale nemám čas, musím jít." Vyšla jsem když mě chytl za zápěstí a otočil k sobě.

"Snad nechceš zkazit náladu." Uculil se. Snažila jsem se mu vycuknout ale nešlo to.

"Prosím." Zašeptala jsem.

"Musím jít." Zkoumavě se na mě podíval.

"Proč.?"

"Protože... protože... musím." Zasmál se a zpevnil stisk. Sykla jsem od bolesti.

"Hej kámo, už to trochu přeháníš ne?" Začal další. Podíval se na něj a pak zase na mě.

Prosím ať už mě nechá, prosím..

"Co to tady máš?" Zeptal se a začal mi líst do kabele..

"Nic, prosím nechto být"

Nesmí ho najít. Něco mu udělají, je to ještě nenarozenec, potřebuje ochranu. Chci ho ochránit. Nevím proč ale chci,................ NIKDO MU NEUBLÍŽÍ!!.

Sklidnila jsem se .

"Nech... To... Být!" Sykla jsem na něj. Zarazil se a prohlédl si můj obličej.

"Nepatří ti.. Tak to nech být!" Usmál se a znovu začal rozepínat moji kabelu. Cukala jsem sebou aby se k němu nedostal.

"Ale ale .. co to tu máme.. Z toho bude dobrá omeleta." Zasmál se a vytáhl to vejce. Něco ve mě se změnilo. Cítila jsem nával strachu a zuřivosti zároveň. Cítila jsem .... Moc!

Přála jsem si aby se mu něco stalo, aby mě pustil a já mohla zachránit to zvíře. Ucítila jsem teplo a pak žár. Ale ne tak velký aby mě popálil. Ale jeho asi ano. Rychle mě pustil a skákal jak pominutý. Využila jsem té chvíle a popadla vejce. Schovala ho do kabele a utíkala domů. Na konci ulice jsem se zastavila a otočila se.

"Heej!" Zakřičela jsem a oni se otočili.

"A kdyby něco jsem Keira vy idioti." Vykulili oči a sledovali mě. Usmála jsem se a utíkala domů.

NIKOMU TĚ NEDÁM. JSI MOJE A JÁ TĚ OCHRÁNÍM... PŘED VŠÍM.!!